Jednorožec

Krajem příběh zněl.
Had jej z trávy syčel…
Příběh, který se lidu hodil.
Tvora běžícího nikdo neviděl.
A had ho lovil nikdo neslyšel.
A lid jen stál…
a poslouchal…
šeptání z trávy…

Ten tvor…
Jednorožec nechtěný

A světlo ruší ticho, jako by se bálo.
Lidé stáli, šeptali si nový cíl…
že je lepší, když ten tvor zmizí…

V trávě se kroutí had,
tvar mění podle potřeby.
Syčí lži do hlav, hadí dech.
A lid jde za ním, slepí nohsledi.

„Ale něco tu nesedí,“
řekl jeden z nich tiše.
Než slova ve větru odletí,
hlas zlý znovu slova píše… A LŽÉÉÉÉÉ…!

Lež je vždycky snadná,
a člověk hledá zkratky.
Pravda bolí a strach
nás drží zpátky.

Pravda bolí,
odhalí vše, i když odvracíš oči.
A lež si hoví,
když sází semínka pochybností.

V trávě je otisk kopyt,
jak jiskra, co se bála shořet.
Někdo jde po té stopě dál,
i když had mu šeptá, ať to vzdá.

A pochybnosti rostou v nás,
hlas, co nechce pustit blíž.
A někde běží tvor,
jednorožec, pravda,
co svítí, i když běží sám.

Chlapec našel tvora v tichém údolí.
Svítil jen málo, skoro se bál.
„Proč tě chtějí umlčet?“ ptal se.
„Protože svítím,“ odvětil.
„A kdo nechce vidět,
ten raději zhasne.“

Lež je vždycky snadná,
a člověk hledá zkratky.
Pravda bolí a strach
nás drží zpátky.

Pravda bolí,
odhalí vše, i když odvracíš oči.
A lež si hoví,
když sází semínka pochybností.