Dědečku můj...

Nemoc zhoubná pohltila tě,
když jsem byla jen malé dítě,
nechals mě tu, napospas světu,
nedokončils poslední větu.

Kinder vajíčko jsi mi nechal,
když na svém křesle jsi umíral,
abys mě utěšil, ujistil,
že smrt jsi určitě obelstil.

Teď stojíš nade mnou, střežíš mne,
spolu zvládáme i nemožné.
Já vidím tě, jiní ale ne,
jiné světy, duše vzdálené...

"Měla by ses léčit!" Pravili.
Avšak oni tě neviděli,
s tou svatozáří, s těmi křídly,
mezi všemi těmi stínidly...

Co když si to vše jen namlouvám...
tak hrozně moc se ti omlouvám,
že jsem sešla ze scestí dávno,
je mi bez tebe příliš smutno...

Tvé staré brýle držím v ruce,
tys měl tu být se mnou do konce...
Podtácky piv pro tebe sbírám,
uvnitř ale s tebou umírám...

Tvou tvář, vousy, dlaně, tvé dýmky,
přála bych si to vše hned zpátky...
Tvé vtipy, smích, obavy, strachy,
lovit ryby, hrát s tebou šachy...

já vážně chtěla bych... dědečku můj...