život po životě

Život po životě
Nástup do akademie

Kdyby se někdo prvního června r.1953 podíval, co se děje před brněnskou chemickou průmyslovkou, uviděl by tam stát autobus a skupinu maturantů s učitelem. Všichni diskutovali na jedno téma: Co teď.
O půlnoci byla vyhlášena měnová reforma a peníze našetřené na týdenní exkurzi po republice, přestaly platit. Každý měl v kapse jen pár kovových mincí, které ještě platily. Pobyt a stravu, včetně noclehů jsme měli už předplacené. Po zjištění, že platby do půlnoci platí, bylo rozhodnutí jednoznačné: jedeme.
Na první zastávce mě čekal telegram. Byl přeposlaný a naprosto nesrozumitelný. Čekal jsem. že obdržím povolávací rozkaz na vojnu. Abych si to ověřil, k tomu byla nejbližší vojenská zpráva nedaleko, v Technické knihovně na Veveří. Nechal jsem všechny své věci v autobuse s tím, že se za hodinu vrátím. Na Veveří jsem se dostavil v osm hodin. Civilní strážný mi řekl: Zkoušky jsou v chemické posluchárně.

Teď mi to došlo. V posledním ročníku průmyslovky přišli dva důstojníci a dělali nábor na Vojenskou technickou akademii. Zvolili si mě jako předsedu SSM a hlásili se všichni, tak jsem nechtěl kazit kolektiv, a napsali i mě. Nebral jsem to vážně. Vůbec jsem nevěřil, že bych mohl být přijat.

Co teď? Na vojnu musím, podívám se tam a trochu zašvejkuji. Bude legrace. Neměl jsem vůbec nic, jen v kape pár kovových mincí. Tak asponń tužku, Za rohem bylo papírnictví, akorát otevřeli. Za poslední platné mince jsem koupil obyčejnou tužku a nevlídná paní mi ji na moji prosbu zastrouhala. Na více jsem v kapse neměl. S touto tužkou jsem prošel bránou, bez dokladů, bez aktovky, s prázdnými kapsami, přesvědčen, že do hodiny se vrátím. Vrátil jsem se až za pět a půl roku.
Nikdo si mě nevšímal, , tak jsem vyhledal chemickou posluchárnu. Vešel jsem dovnitř, vyhledal volné místo a posadil se. S horní lavice jsem měl přehled.
Posluchárna byla plně obsazena. Všichni měli knihy a sešity na lavici, nadité aktovky knihami pod lavicí, a pilně něco opisovali. Zpočátku jsem nevěřil že jde zkoušky na vysokou školu. Vpředu u tabule seděl důstojník a něco si četl. Vůbec o nic se nezajímal.
Okusoval jsem tužku a uvažoval: Co teď? Podíval jsem se na tabuli, byly tam příklady a úkoly. To by šlo, ale jak? Šel jsem k netečnému důstojníkovi a požádal o papír. Zpočátku to nechápal, ale pak donesl balík nařezané makulatury. Na ní jsem vypracoval všechny příklady, i nepovinné z deskriptivy, tužkou, jen tak od ruky, a odevzdal.
Následovaly pohovory, každý se všemi profesory. Trochu se divili, ale po vysvětlení, že nemám nic, jenom tu tužku, hodnotili příklady. Vše bylo správné. A při tom mě čekalo velké překvapení. Byli to profesoři Brněnské techniky! Byl jsem rád že jsem je mohl osobně poznat a diskutovat s nimi při zkouškách.
Po pohovorech přečetli jména těch kteří uspěli, i moje jméno .Ostatní z posluchárny odešli, a nás, jen několik,odvedli do jiné budovy.
Při vstupu jsme museli do papírového pytle dát veškerý oděv, i předměty. Následovala zdravotní kontrola.Pobíhali jsme nazí po chodbách a ordinacích. Bylo tam hodně pěkných sestřiček, bohužel na rozdíl od nás, oblečených. Na koncec nám řekli výsledek a dali uniformy. Byl jsem zdravý.
Další prověrky byly na hřišti. Běh na 100 metrů, tři kilometry, hrazda. Maličkosti, řekl jsem si, jenže: běh byl v uniformě ve vedru a v půllitrech, které mi byly velké, skákaly na noze a úplně ji do krve rozedřely. Termíny jsem splnil.
Nakonec jsme podepisovali smlouvu s vojenskou správou: na třicet let. Když jsem vytáhl svoji jedinou tužku, půjčili mi pero. Ještě dnes si pamatuji na povzdech důstojníka: To je hrozné, jaký materiál nám tu posílají. Nakonec zjistili, že ještě nejsem odveden, a musel jsem k odvodu z Brna do Ostravy.
V Ostravě se divili, co to vlastně chci. Ještě jsem nebyl vojál, a už jsem na VTAAZ. Nakone udělal urychlený papírový odvod,a jel jsem zpět do Brna, Cestou jsem si takě povzdechl: To je hrozné, jakou máme armádu.
Chemická fakulta se skládala za dvou odvětví: Velitelské, ze které po ukončení studia nastupují posluchači k útvarům, a Vojensko- průmyslové s nástupem do průmyslu, tj. do civilu. Na této větví jsem studoval. Třicetiletá smlouva pro mě neměla v podstatě význam.
(VTTA- AZ byla založena r. 1951, a za dva roky si získala u obyvatel velmi špatnou pověst! V podstatě zelené mozky zrušili Brněnskou technku, přebrali budovy i většinu profesorů.)
Moji přátelé ze studia mi řekli: Proboha, pitomče, kde jsi to vlezl! To není škola pro tebe! Já jsem neměl jinou možnost studia. Byli tam přece profesoři Vysoké školy technické! A na názvu snad nezáleží. Krutě jsem se mýlil.