PLAVÁČKŮV PŘÍBĚH

PLAVÁČKŮV PŘÍBĚH

Příběhů o emigraci jsem vyslechl mnoho. Jeden za všechny: U večerního ohně mi Kvakin (přezdívka) osobně vyprávěl tento příběh. On a dva slovenští chlapci se prostříhali úspěšně hraničním plotem. Zdolání státní hranice do západního Německa se okamžitě rozhodli oslavit. Láhev slivovice kolovala a dokonce si i zazpívali. Po krátké době k nim přijel džíp a rozjaření hoši byli překvapeni, že posádka mluví česky. Byli zatčeni. Od plotu na skutečnou státní hranici to totiž bylo někde i pět set metrů. To ovšem nevěděli.
Do vězení Kvakin nešel. Podepsal deset let v uhelných dolech. Po třech letech práce v dolech se mu úspěšně podařilo na gumovém člunu přejet řeku Dunaj do Rakouska. Mezi kamarády jsme jej proto občas přezdívali Plaváček.
I jeho životní příběh je zajímavý. Byl to drobný chlapík, ročník asi 1943, výšky zhruba 160 cm. Byl neuvěřitelně skromný a pracovitý a nikdy se žádnou ženou nebydlel. Velice dobře zpíval a hrál na mandolínu a pianovou harmoniku. Žil v Kanadě u města Princ George v Britské Kolumbii, až do penze sázel stromky a patřil k těm nejvýkonnějším. Za městem koupil parcelu a bez povolení postavil veliký dům odhadem 250 m2. Při jeho skromnosti to rozum nebral. Měl i zvláštní stavební metodu. Většina příček v domě byla z palet. Ze tří stran v horním patře byl prosklený ochoz a veškerá okna byla profesionální práce českých rukou. Nad odpovědí na dotaz, kdo je udělal, jsem nevěřícně kroutil hlavou.
Kvakinův táta, důstojník SS, se z vojny k rodině nevrátil. Byl odsouzen k několika letům vězení a po propuštění žil ve Velké Británii. Kvakin po tátovi pátral a našel jej v domově důchodců. Vyřídil papírové náležitosti a tátu, důstojníka SS, ale i vynikajícího truhláře, vzal k sobě a on mu vyrobil
perfektní okna. Když táta zemřel, pochoval jej za domem a hrob pečlivě udržoval. Po tátovi zůstala krásná heligonka, za kterou jsem mu nabízel horentní sumy, ale odpověď Kvakina vždy byla: „Ta je po tátovi, tu neprodám.“
Nikdo nežije věčně. Kvakina postihla vážná mozková mrtvice a skončil v ústavu pro podobně postižené. Z jeho domu zmizely hodnotné hudební nástroje včetně otcovy harmoniky. Dům byl zbořen a parcela prodána. Peníze z prodeje pozemku a v bance byly použity k úhradě pobytu Kvakina v instituci, ze které se pokoušel několikrát utéct. Byl přestěhován o patro výš, odkud již nebylo úniku.
Měl jsem toho podivína docela rád. Poslal jsem mu rádio a několik kazet lidových písní. Měl je rád. Zemřel po čtyřech letech pobytu, kde mohl pouze z cimry s postelí na záchod a zpět. Pátrání po harmonice jsem nevzdával. Chlapík českého původu si hodnotné věci z Kvakinova domu odnesl k sobě. Můj přítel, jenž tuto lumpárnu po čase objevil a „přiskřípl ke zdi“ a harmonika Kvakinova otce na mých prsou opět hraje...