(Z)HROZEN

Láskou jsi mě zval,
nevěstou svojí.
Zlákals mě spřežením
patnácti koní.
Že v srdci máš kal,
na duší chvojí,
to zatajils pistolí
s brokovnicí.

Tím kvérem pod sukní,
co věnovals mi ty,
obrátím si tě na svojí stranu.
Zabils mě, zničil, znásilnil,
splatím ti dluh.
Vrátím ti hanu.

Ty hajzle, co nespí,
jestli mě slyšíš,
vezmi si nůž
a vraž si ho do srdce.
Ohřívej kotel,
budeš jak já:
bez nohou, bez paží,
na lóži hřebíky,
na duší závaží,
v botách jen popel.

Lavici z kůže
a bez končetin,
vyčpělou milenku
s planými sliby,
vrhnu ti s rozbřeskem
na hranici.
Kusy z těla
ti vyřežu sirkou
a lží ti rozetnu
zkrášlené torzo.
Svleču se pro všechny
klíčovou dírkou,
až naplníš
poslední popelnici.

Pod tíhou všivosti,
krve a špatností,
lháři, co nůž
už snad vrazil sis v srdce,
na kusy roztříštěn,
na střípky rozstřílen,
čtyřikrát šestnácti kopyty zdrcen.
Rozptýlen,
rozprášen,
chtěls zmírat pro vášeň.
Tebe už vzkřísí jen inkvizice.