Otisky doby

V osudových osmičkách, prohráváme jedna ku třem,
zvláště v těch co zakrýváme, svým vlastním rudým pláštěm.
Stahujeme kalhoty, když brod je ještě daleko,
a máme je plné dřív, než kolem nás vybouchne to.

Stále v nás zůstává, že všechno je všech, nikoho nic,
to přestože 15 minut naší slávy je už pryč.
Slovo pravda je jenom další výraz pro slovo lež,
sám před sebou v zrcadle a před svědomím neujdeš.

Jsou pořád někde v nás,
otisky tamté doby,
Nesem´ je v sobě dál,
zaseklé v duše hloubi.
Máme je vtisklé ve tvářích.

Svou ruku nepodáme, přece tomu kdo se topí,
raději projdeme kolem, byť s klapkama na očích.
Víru jsme si s úlevou, nechali vytěsnit z hlavy,
je to pohodlnější, není třeba se tak snažit.

Ostatní z našich proher, viníme snad odjakživa,
a flinty jsme i bez vzdoru, zahodili do žita.
Co tak dvojí morálku? Pro hosty a pro domácí,
z cizího krev neteče, cizí ať si vykrvácí.

Jsou pořád někde v nás...

Změnou se nezměnila, kolektivní odpovědnost:
do mého tobě nic není, však do tvého je mi dost.
Šíříme to dál jako při kýchnutí bakterie,
a ke zteči vyráží rej úliteb baterie.

Na vlastní hromádku si každý svou kuličku válí,
přece odkud vzešel jsi se taky v pravý čas vrátíš.
Jak se z toho dostat ven? Že vymřeme ti, kdo máme,
nazí jsme přišli na svět, nahé nás přijme ďábel.

Jsou pořád někde v nás...

Kdo nám dal právo klidně spát?
Před použitím protřepat.
Kdo nám dal právo tahle žít?
Po použití zahodit.