Jak si z nás Vesmír vystřelil

Luk časoprostoru
napíná tětivu času,
jako se napíná guma
babiččiných gatěk
v dobách hodokvasu.
A jako když o půlky mlaskne guma,
všššum,
zadrnčí uvolněná tětiva času,
všššum,
čas našich inkarnací se nám smrští
a drnkne o náš život.
A v ten jedinečný okamžik,
v ten nepatrný zlomek času víme
Vše.
Luk časoprostoru se napřímí,
a vystřelí šíp poznání.
Snad vinou
ještě chvějícího se časoprostoru
chvěje se i šíp.
Mění cíle, kličkuje Vesmírem,
co chvíli mění se
v šíp nepoznání, v šíp nebytí,
zapomnění, nepochopení, smrti…,
než opět chvění přejde v nechvění,
než se opět šíp stane šípem poznání,
než opět šíp správně nabere
vyhodnocený směr
zpět.
Lehounce drrrrrnkne o naše vědomí,
hluboce zrrrrraní naše podvědomí,
zzzzzpůsobí jizvu na duši,
a my opět víme olbří bohabojné
Nic.