POLIBEK VESMÍRU

Něžnost je jeho pohled na tvoje rty. Když ve své řeči na zlomek vteřiny zastaví a podívá se na ně. A v jeho výraze, jako by byla vidět tvář kosmonauta, který odcestoval do jiného světa. Malá matrixová vteřinka, během které oběhl zeměkouli tam a nazpátek a vrátil se se všemi možnými suvenýry. Milisekunda, kdy jako by se v jeho očích promítal zrychlený film za doprovodu cinkavého smíchu Marylin Monroe, ve kterém ti prsty stiskne bradu a lízne si z těch dvou šťavnatých třešní. A pak si kousne. A celou tě nakonec ve tvé horkosti pomiluje. Pomůže ti na nohy, zasype tě lístky růží a konfetami z francouzské bonboniéry. Rozsvítí průchod a nechá tě ladně odejít do červeného světla a aniž bys to věděla, lačně a omámeně pozoruje tvé vzdalující se nahé tělo. A po tom přesladkém pokušení vydechne zbytky slasti a vrátí se zpátky na planetu Zemi.

“Promiň. Co jsi říkala?”