(Šp)rýmování s věnováním (II.)

Příběh pro hledače moudrosti Enigmana

Stojím na kraji útesu
a pode mnou v nedozírné propasti
jen nic...
... a úplně vše.

Skočit či neskočit?
Mám či nemám?
Být či nebýt?

V tom se za mnou ozval šelest
večerní róby
ušité z večerního soumraku.

„Příteli, zda-li víte, co děláte?“
Očima barvy pomněnek v temné noci
si mě pronikavě měřila
a stejně tak pronikavě měřila
vzdálenost mých špiček
od kraje propasti.
„Co si myslíte, že najdete na dně?“
Zeptala se Avolavit.

Ano, byla to ona,
ta, jež mne neustále opouštěla,
a v pravou chvíli,
či levou,
se vracela.

„Má Avolavit, přece život!
Je to přece Propast Života,
tak co jiného na dně najdu než život?“

„Život je přece i zde,“
odpoví tiše Avolavit,
a ňadra pod večerní róbou
se jí začnou jemně třást.

„Má Avolavit,
smějete se mi, či pláčete?“

„Můj příteli,
směji se vašemu rozhodnutí,
které již padlo,
a pláči pro vaše rozhodnutí,
protože pak skočím s vámi.
Jen proto, že jste chvíli na dně
chcete na dno i skočit?
Pak to dno poznáme společně!“

Drobnými krůčky
přicupitala Avolavit až k okraji propasti.
Vzala mne za ruku a zeptala se:
„Můžeme?“
Mlčky jsem na ní pohlédl a přikývnul.

Rozepjali jsme křídla
a vydali se spolu blíž k Životu.

Až na dno...