Krátkočasost

Tak krátký je,
tak kraťoučký,
tak nezměrně krátký je
ten netvor Čas,
jenž tvorů část
v rozpuku vědomí a sil
nelítostně drtí,
a část tvorů
jež bez budoucnosti jsou,
a jediný je již láká cíl,
žít v bolesti nutí.
To dlouhým se zdá
ten ďas Čas,
ač prý není.

Jak krátký je,
jen oka mžik,
jen záblesk, však ne jas,
stín na sítnici,
od mámy lůna
k bez myšlenek popelu,
od prvních krůčků
k tvrdým pádům,
od vůně mládí pelu
až k puchu staroby sešlé,
ještě zrno nedal,
a už seschl klas,
k nebytí
z bytí něčím.

Jak krátcí jsme
na děs Času,
z žalářů temných kobek,
trezorů bank
i paměti
unikne, a pronikne vším,
nelítostně nutí
od úsvitu
k soumraku dní, říší,
cílů a snů, našich životů,
a mrháme jím víc
jak krátí se nám
ten Času čas
krátkočasý…