Luna & Měsíc II.

Ač aurou Slunce Měsíc září,
i on má svou odvrácenou líc
temnou smutkem ze samoty,
jak jen sobě najít družku netušíc.

Jen hvězdy zpité mlékem v dráze
škytnou, a diví se – co je to za novinu?
A dodávají – Měsíc? Ten, že sám je?
Vždyť ten má přece svoji Lunu!

Špulí své kráterky na slečnu Lunu.
K moři Úrodnosti, že prý ji přivine,
Tak podlehni mému kouzlu, nu.
Ona před ním couvá, že prý ne.

Však nemá už kam couvat,
kdo ví, co pak stalo se v novu,
že posléze na objemu přibývá,
úplňkem je těhotná zas a znovu.

Človíčkové na té modré kouli
na to samé vzhlíží v pohnutí,
zmateni kdy on je ona a ona on,
Měsíc s Lunou všechny blbnout nutí.

A tak i ten, co prý je ona s tou co je on
i Venuše s Jupiterem to spolu koulí,
a jako Měsíc s Lunou dělají to i kluci,
než kometa se Zemí na Konci to skoulí.