Báseň jedna báseň

Vysnili se,
básník čtenářku,
a ona jeho,
jatí v objetí,
v tání šuškání
jsi můj – má – něho.

Vepsal ji báseň
na bílou kůži
nahého těla,
však co litera
tolik lechtala,
celá se chvěla.

Tu jeho pero
do ruky vzala
v toužení též psát.
Proč místo psaní
s ním si jen hraje?
Musíme se ptát.

Již verše píše,
s pomocí pera
jsou jedna báseň,
pero jen kmitá
spolu s poetou,
sní vysněný sen.

A tak ta síla
slovíček básně
i jeho pera
do ráje i jí
k vrcholu vedla,
tak jak to chtěla.

Vtom znenadání
kaňku uronilo
básníka pero,
ač nástrojem svým
sám verši zdolá
rájů sedmero.

Kaňka verš zdobí,
už jsou tři ti dva,
vše pro to malý.
Ve víru času
pro poezii
pero zahálí…