Klidný přístav neklidných duší

Déšť do hladiny moře Louží maluje
nekonečno nul stále se proplétajících
do nekonečných Wallisových osmiček,
a rejdu před přístavem křižuje
pod nadutými spinakry deštníků skrytých
stále víc uspěchaných lodiček – lidiček.

Z rozbouřeného moře našeho bytí
vplouvám do přístavu neklidných duší,
a nořím se do ticha a poklidu,
starosvětský maják staré vodárny
ztrácí se za clonou dešťových kapek,
a po slunce svitu není ani vidu.

Přístav Klidu neklidných duší
ospale procitá do pošmourného rána
nového pochmurného dne,
okna přístavních domů se rozsvěcejí
svitem světélkujícího planktonu,
kam zmizel jsi i můj krásný sne?

Opět se naplňuje ta stará pravda
o touze plavců na bouřícím moři
v náruči klidného přístavu chvíli snít,
i o plavcích, jež v přístavu hledí
smutně za každou odplouvající lodí,
s touhou na palubě kéž tak být…