O zážitcích

Tak a je to tu. Mám 18 s 30ti lety zkušeností … tady některé, nejsou časově seřazené ...
Hlasité zpívání v prázdné plzeňské synagoze … Békání s banjem a s kamarády v opálových dolech, kde byl zákaz vstupu a teoreticky se to na nás mohlo zřítit … Výlez na Cukrovou homoli v Zádieli - s jištěním – ale ta radost když se to povedlo – i když pořád nemám na svou mámu, ta prý v mládi vylezla tamtéž, ale bez jištění a lezli tam opilí i s kamarádem a byli prý domluveni, že když jeden spadne, druhý za ním skočí … muhehe, vůbec jsem tady nemusela být :-) … protancované večery v Jánošíku a následně noci v Tubě … můj první kluk, jeho vojna a ještě klasické psaní dopisů, na přísahu jsem jela s jeho rodiči … první rozchody … a další lásky jako trám a další rozchody … autostopem s V. po Polsku až do Krakowa, milování ve stanu za bouře, kdy venku bylo kolem asi 15 čísel vody. Už si asi nikdy nedám(e) poradit, postavit stan na vesnickém fotbalovém hřišti.
Cesta busem na Rally Ficc mládeže do Portugalska … kde největším hitem byla moje píseň „Biele myšky“ a cestou tam jsem se všude, kde jsme stavěli hnala s ostatníma za památky a pod a cestou zpátky už jsem na to kašlala a tak nakonec asi nej zážitek byl ze Ženevy, kde jsem poprvé jedla snickers a mars tyčinky, seděla na lavičce u jezera a koukala na gejzír a vyhřívala se na sluníčku … a o rok se jelo do Holandska, kdy přišel takový déšť a vítr, že ulítaly stany a demižon slivovice určen k propagaci – neboť příští rok mělo být setkání na Slovensku – padl na prevenci a dezinfekci … jednu noc jsme spali v buse … a pak nás náhradně ubytovali po školách a tak jsem taky po prvé viděla, co dělá nezkušenost s chlastem s lidmi – kdy Francouzi ráno spali ve vlastních zvratcích … taky mě tam balil jeden Ital ... Luigi … a vodácké akce na Pieninách, kdy mě v hospodě vytancoval Kozo, jednou mě kolem sebe zatočil a už bylo dost místa ... a turistické srazy .. a víkendy na Tarzance … anebo na Ružíně … objev chatování na irc a irc komunity … sessionky … příjezd do „Blavy“ kde mě na nádraží vítalo asi 20 lidí s bývalým pionýrským pozdravem a sbíraní „Netopýrů“ … bronzový, stříbrný, zlatý a další varianty… to bylo, že pokud jeden jel tramvají a visel za nohy určitý počet zastávek tak splnil některého z netopýrů … já měla nějaké z Blavy a pak i z Košic… pak byli další hustější varianty – viset celou trasu tramvaje, viset ve vlaku, nebo i přimět řidiče tramvaje se pověsit ...a pak byla skupina zarytých odmítačů této naše zábavy – tzv. Topiery … a možnost být u toho, když můj tehdejší přítel s kamarády programovali své demo na demobit … a všichni jsme se bavili na představě roztomilé animované kachničky, která pouští firebally … a nultý ročník festivalu Sigord, ještě na Sigordu … kdy ráno se nad minirybníčkem milovali „turbo“ vážky … a první večer, kdy jsem se domů vrátila až ráno v deset .. a možnost být u toho, když se odléval zvon … a silvestr na mlejně a silvestr na rozhledně a .. a můj první tatarák, který mi koupil kamarád, který tou dobou byl vegetarián a kolem lidi blbli, neboť se báli šílenství krav … a mého zejména irc kamarádství s Italem, co uměl hrát slušně na klasickou španělku … jenž neuměl slovensky a tak jsem ho vodila po Košicích a tlumočila mu, i na velké poště jsme byli, kvůli faxu … a pak jsem ho na jeho žádost odvedla na košickou konzervatoř a jak jsme se dostali do ředitelny, tak jsem byla najednou jako páté kolo u vozu, neboť tehdejší ředitel uměl italsky a já už se ke slovu neměla šanci dostat :-) Anebo Tábor dubového draka, kde jsem potkala Gerlindu a skrze ni po prvé knížku Ženy, které běhaly s vlky, která bubnovala jen pro mne a já dle tančila na mokré louce a najednou jsem byla motýlem … jen kdyby ta tráva nebyla tak mokrá a kluzká.
Anebo pozorování V., mého tehdejšího přítele jenž uměl lézt na skály, který v sandálech, s cigaretou ve špičce vylezl na cvičnou skálu v Črmeli hned vedle mého téměř bráchy S. jak mu ukazuje úchyty. Mimochodem i tady jsem měla jiný metr, svému prvnímu klukovi, jsem kouření rozmlouvala , i když neúspěšně, mému tehdejšímu příteli V. jsem se naučila balit cigarety v kombajnu. Zajímavé a divoké to bývalo i v obdobích mezi vztahy. Třeba týden v „Blavě“ kdy jsem většinu času přespávala u kámoše, kterého jsem znala pouze z „mudu“ (multi user dangeon online hra). Jednotlivé místnosti byli popsány pouze texty, někde bylo potřeba udělat něco, aby se splnil quest, nebo udělat něco, aby se objevil tajný vchod. Kdy ještě nebyli mobily a jediný způsob domluvy byl přímo přes zprávy v té hře. Takže jsem věděla adresu a v kolik večer bude asi doma. On měl přístup na počítače jinde než já. Mě na „žabky“ propašovali většinou kámoši z fei z Blavy. A prostě jsem si u něj rozbalila karimatku a spala na zemi. Navíc jsem ten týden měla angínu a brala antibiotika. Myslím, že by to tak lehce nešlo, kdyby jeho rodiče tehdy nebyli pryč na dovolené nebo tak něco. A spousta sessionek jak z irc – Košice, Prešov, Bratislava, Počúvadlo … tak později, když už jsem dělala v Bratislavě, z „talkerů“ - z virtuálních světů - které vycházeli primárně z prostředí mudů, ale už tam chodili lidi s cílem pokecat a seznámit se, než jen hrát, ale ještě tam byli i hrací prvky. A první čajovna v Košicích, kde jsem se dozvěděla že V. už je rozveden a má dvě děti, které dokonce znám z turistických akcí. A kde jsem si zalíbila styl „dobré čajovny“. Taky jsem v té první čajovni pořídila dvě knížky o Tao, jenž jsem hned darovala dál, jednu V. a druhou M. - V ji dostal, neboť byl tehdy můj přítel, M. zato, že to léto předtím mě dostal z depky jedním jediným hezkým milováním. A pak se mi mihne jiná kniha – Takzvané zlo od Konráda Lorenze, jak o ní nadšeně vykládám nějaké paní na lyžařském vleku ve středisku Plejsy, kousek od Krompach. A víkendový přechod Braniskom s V. – kde na Kravcové se u chatičky chceme schovat před přeháňkou a potkáváme pana Lieskovského i s jeho tehdejšími žáky diplomatické školy. A oslava ze složené zkoušky z mat. Analýzy na VŠ, kdy kámoši tvrdili, že jsem měkká a pak se za mne „styděli“, protože jsem vlezla do košické zpívající fontány a byla mokrá a pak jsem ještě pochodovala v košickém jarku na hlavní ulici a voda šla se mnou proti proudu a nakonec jsme to zakončili v Zelené vráně, kde si Boďo vyzkoušel mojí tehdejší podprsenku. Hahaha … Jo, Boďo, to bylo, vlastně doufám, že ještě pořád je, taky zajímavé stvoření, dělal na pitevně a měl z toho prostředí zásobu vtipných historek ... A pak to famozní období práce na diplomce, kdy já, student PF UPJŠ, jsem měla povolen přístup do labáku Umělé inteligence na FEI TUKE SK, kde trávím tak 36 h a pak jdu domů umýt se, převlíct se, spát … kdy se snažím naučit moji „neuronku“ rozpoznávat tvar matičky, jiní učí své neuronky, nebo dokonce své roboty a mezi tím hromadně koukáme South park a jiné filmy nebo seriály anebo jen kecáme různě poskládaní na fotelkách … z dlouhých sezení za kompem jsem měla nejeden křeč v lýtkách …
A Velikonoce a jiné víkendy na fleku Sedm "smädných" pramenů, kdy mě jednou zavalil málem strom … A brigáda v košických lesích – "ožíňaní" mladých stromků, aby je neudusila tráva a někdy sbírání malin "keruľovi" a nebo pálení suchých haluzí – když bylo vhodně vlhké počasí. A hrabání pokosené trávy, kdy přišel silný pocit deja-vu, když jsem hoře na kope kolem tyče chodila dokola a přidupávala další vrstvy sena … Díky té brigádě jsem znala velmi dobře i neznačené cestičky v lese … a jednou mě táta nechtěl pustit večer posledním busem – chtěla jsem na flek, kde už na mně čekali – tak jsem jela úplně prvním ranním (takže taky ještě za tmy) a pak po neznačených stezkách, prvně k oblíbené kapličce tehdy s Márií, teď je tam Nepomuckej, a pak až na flek – cestou jsem potkala srnku, viděla tiše lítat sovu … nádhera ... a taky jsem potkala pána, co se lekl, když mě viděl … taky si myslel, že bych sama v lese být neměla … jenže já se cítila bezpečně … Stejně, jako když jsem se byla zdola podívat na velký traverz Zádielu ('97) a chtěla jsem tam pak v houští na okraji vsi přespát … potkala jsem tam B., jenž to nechápal, že se nebojím spát kousek za vesnicí plnou snědších spoluobčanů – Jenže proč bych se měla bát, kdo z místních by věděl, že tam spím ? … nicméně stejně mě pak přes noc raději hlídal a pak zkoušel, když jsme šli "tiesňavou" – třeba tím, že hodil nožíkem těsně před mým nosem a ten se zapíchl do stromu kousek dál… vlastně až teď mi dochází, že byl asi tehdy fascinován tím, že nemám strach … jenže já tehdy opravdu neměla strach … když si na ten víkend vzpomenu, okamžitě mám pocit bezpečí i teď … pak mi na konci víkendu daroval jeden starší zavírací nožík …
Škoda, že ta zkušenost „pocit bezpečí“ je nepřenesitelná. Nevím, jak naučit syna, aby se nebál, když je doma sám nebo tak. … slova na to jaksi nestačí … Co byste mi poradili vy ?
PS. nevešlo se mi sem spousta dalších zážitků z období po vejšce, tak třeba příště ...