Taková malá rekapitulace

Sranda. Sdružení pro město Domažlice slaví 16 let. Jardu jsem po prvé potkala koncem září před 15ti lety. Ani ve snu nás tehdy nenapadlo, že bychom my dva jednou mohli žít spolu a být dokonce rodiče pro jedno drzé dítě a i přesto bychom ho za nic nevyměnili. Domažlice byly pro mne tehdy jen tečka na mape a povinné čtení - Psohlavci.
Letos je 30 let od školního výletu naší třídy do Prahy ještě před rozdělením Československa. Taky bude letos setkání se spolužáky z tehdejší 4.D gymplu na Šrobárce. Bylo nás ve třídě přes 40. Někdy v počátcích mého výskytu v Čechách, jsme měli setkání těch, co osud zavál do Prahy. Sešlo se nás tehdy 10. To je téměř 1/4 z naší třídy. Dost vtipné je, že jsme byli údajně taková směs, co se do jiných tříd jaksi nevešla.
V Čechách jsem teď od počátku září přes 20 let a pár dnů. Kdyby mi před 30ti lety někdo prorokoval, ze budu jednou žít v Praze a později v Domažlicích, tak bych si myslela, že blouzní.
Letos je tomu 10 let, co jsem vdaná. Mému synovi je 11 a příští rok v říjnu tomu bude 10 let, co žiji v Domažlicích. Mému muži bude letos 60. Fakt, že jsme manželé je pro oba pořád něco neobvyklé a zdroj mnoha vtípků. Vždyť oba jsme většinu života byli "svobodní". Potkat se dřív, asi bychom se minuli. Potkat se později, asi bychom neměli již dost odvahy si něco vážnějšího začít. Protože věk je časem víc znát. V podstatě měl šanci zdrhnout, dokud jsem se furt rozcházela s ním a zase vracela. Říkal mi bumerang. Až jsem jednoho dne naznala, že rozcházet se nemá smysl, neboť se stejně vrátím. To jsem já vyhrála a on možná prohrál. Taky se smějeme, že na svatbě se jeho ptali jen jednou, ale mne 2x, zda si ho chci vzít. On říká, že to proto, že mě ještě neznali.