Syndrom vyhoření

Syndrom vyhoření.
Život bez koření.
Snaha po dokonalosti věčná.
Přesto odpověď věčně nevděčná.
Odpověď na vše je dvousečná.
Vzpomínku na radost zakryje bouře písečná.

Z mého mozku šlo velké množství kouře.
Neuhasilo to krupobití ani silná bouře.
Myšlenkou bych byl schopen stavět domy.
Najednou přišli body, kde se nacházejí zlomy.
Už nemám co, bych ze sebe víc dával.
Když musím pracovat, mám psychický nával.

Všechny ty plány a vše co jsem tvořil.
Pokračuji jen, abych poplatky dál umořil.
Držím se rigidně všech daných pravidel.
Čerstvou vodu zadržím na přehradě pomocí starých stavidel.
Nikdo mi nebude nutit inovaci.
Jinak na svou kůži pocítí moji deprivaci.

Žiji neustále v prázdnoty koloběhu.
Dopoledne práce, večer líh do krevního oběhu.
Tak pondělí až pátek a víkendy prospím.
Spánkoví dluh stejně až v důchodu dospím.
Nebo taky ne stejně se ho nedožiju.
Otrávený životem i v práci do sebe litry lihu liju.

Je to stále hrůza a velké prokletí.
Život se mi hroutí snad od už početí.
Rozčílím se a řvu jako silný motor.
Ránu dostane, kdo řekne, že jsem velký notor.
Nezajímá mě žádný jiný pohled.
Úzkost drží nade mnou, neustálí dohled.

Stejně jsem ztracený v dějinách toku.
Občas jen zapálím jako nešťastná muška v oku.
Já nevidím krásu jezera, ale stoku špinavou.
Ležím v posteli bez hnutí a o čase mám představu mlhavou.
Občas se mi vynoří vtíravá myšlenka do hlavy.
Všechno jsem udělal, mám úzkostlivé obavy.

Probouzím se do rána a cítím uvnitř těla chlad.
Nebudu snídat, mrtví přeci taky nemá hlad.
Musím mezi lidi, hrudních se mi svírá.
Mozek nikam nechce, úzkost mě v bytě zavírá.
Dnes nikam nejdu, zůstanu doma.
Vytahuji vodku a přivodím si koma