vyvěrající...

v otevřenu...
» autor: enigman
klenula se nad ním
široká koruna dubu
znal ho i neznal
byl to dub
ostatní se mu jen podobaly
najednou to věděl
byl to dub před prvním hříchem

přehodil si nohu
která ležela napříč přes kořen
únavu měl ještě v údech
ale myšlenky už se probouzely
podle svých zákonů
nechtělo se mu myslet
chtěl jen zůstat ležet
a houpat se mírně
na jejich neurčitých vlnách
kdesi dole v podvědomí

bděl pouze pro svůj hluboký pocit míru
věděl že je
o moc dál se jeho vědomí nerozvinulo
svět mohl být
docela dobře stvořen před okamžikem
byly tam stromy a tráva a hory
a on
když bude ležet trochu déle
třeba hodinu nebo rok
mohl by si přát
aby přišel někdo
komu by mohl říci že všechno je dobré

najednou opravdu někdo přicházel

přendal si nohy opřel se o loket a vzhlédl

přicházela dívka s medově hnědými vlasy
opředená svým sněním
které se vlnilo kolem jejího zjevu
jako kadeře kolem jejích spánků

na chvilku před ním stanula
ne nezastavila se
ale přece stanula
a podívala se mu do očí
jako by něco hledala

jak dlouho může trvat okamžik?

nezastavila se
nejspíš jen zvolnila krok
a přece měl dojem že tam stála dlouho
dívala se a hledala
a odešla s potlačeným výbuchem radosti
jako někdo kdo našel co hledal
ať to bylo málo nebo mnoho

až teď ho napadlo aby se na ni podíval
ale pestré šaty už mizely daleko nahoře
rozhodně před sebou alespoň ty šaty viděl
zdály se být spojeny
s prostou mírnou hlubokou radostí
která v něm stoupala
a nešlo jen o spojitost
byly i příčinou té radosti
šaty v nichž bylo dobré kouzlo

sklonil hlavu v tichém úsměvu
který nikdo neměl vidět
vybavil si její oči jak se dívají do jeho
a našly co hledaly
domov ze kterého přicházíme
a do kterého se máme navrátit
tam kde mysl srdce a dub před prvním hříchem
nejsou poznamenány pomíjejícím časem

viděla v něm vše jako to on viděl v ní
viděla to a odešla s tím v sobě
a nikdy se toho nezbaví
je to tak malé ale dojem tak velký
že nemůže být odstraněn

byli dva
i kdyby se nikdy neviděli
byli dva

k žádnému člověku se nedostal tak blízko
jako v tom okamžiku
kdy viděla to nejvnitřnější v něm
samotný nahý život
a věděla že to vidí
a také věděla že on vidí že to vidí

vstal

šla stezkou někam nahoru
nechtěl jít stejnou cestou
dětinská bláhovost
která se zdála být plnou moudrosti
mu sdělila že tou cestou se už šlo
to obstarala ona

smál se své bláhové moudrosti
ale nepochyboval
o její hluboké pravdivosti

vydal se domů
a nevznikl v něm ani náznak přání ji vidět
ono nepomíjející teď v něm totiž stále dlelo
ono teď
kdy jeho malý život ležel nepřikrytý
a cítil slunce z její mysli
Tipů: 8
» 07.08.22
» komentářů: 1
» čteno: 78(5)
» posláno: 0


» 08.08.2022 - 19:01
Nádhera!

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: nejasným... | Následující: trnění...

© 2011 - 2022 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.