Zkreslený svět

Někdy přemýšlím, jaké by to bylo tady nebýt. Kdybych prostě zmizela. Odešla z tohohle shnilého světa. Skončit se vším. Vzdát to. Jednoduše odejít od všech a od všeho. Zmizet a nevrátit se. Myšlenky na konec se linuly snad každý den. Přímo mě otravovaly. Chtěly mě dostat do temna. Byli jste tam někdy? Já ano. Je to tam překvapivě temně vlhké. Vaše tělo je ověšeno závažím, které vás táhne dolů. Každá nevyhovující myšlenka váží pět kilo. Jo. Bylo jich dost. Dost na to, abych to jednoho dne nevydržela a nevstala. Jen ležíte. Na nic jiného se nezmůžete. Osoby kolem vás křičí, ať se laskavě zvednete, ať nejste líní, ať nehledáte výmluvy a prostě to uděláte. Máte jít trénovat zpěv a klavír. Ale nemůžete. Nejde to a ty osoby to nechápou. Užírá vás to, protože čas neodkladně tiká a tiká do hustého ticha vaší úzkosti. Máte strach, že tuhle životní zkoušku prohrajete. Tak přesně o tomhle mluvím. Představte si, že vás to požírá. Pomalu ucítíte na chviličku záchvěv něčeho vám neviditelného, ale přitom víte, že je to s vámi. Začínáte být unavení. Třesou se vám ruce. Propadáte v zoufalství. Vnitřně křičíte kolem sebe. Pláčete. Snažíte se sdělit své pocity ostatním, aby vám porozuměli, jenže jako kdyby vám nerozuměli. Slyší pouze cizí jazyk z vašich úst.