Pro sebe

Vábena hloubkou tvé duše
Tvou vůní
Oceánem doteků, jež mluví lépe než něžná ústa milenců
Ústy, jež s vášní líbají zaschlou sůl mých stoletých slz.
Dlaní, jež přijala mě
Vábena do neznáma s pocitem, že je to on
K sobě přitáhla ho
Však každý další krok
Srdce moje láme
Vše je stejné už druhý rok
Hladina klidná zdá se, přesto sílí spodní proudy
Nesou mě za tebou
Braním se
Moře tvých očí však dávno pohltilo moji duši
Pro lásku boží utopím se!
Zemřu už teď?
Už přišel můj čas?
Padajíc na dno, dochází mi dech a k blankytné hladině, zdá se tak daleko
Už cítím chlad hlubokých vod, vidím jen tmu a voda ledová je, ač před chvílí mě něžně hřála. Jen nekonečná tma. Kolem mihl se stín a vyděsil mne k smrti. Pláču. Ale co jsou moje slzy v moři soli. Ještě bych chtěla žít, ale svíráš mne tak pevně. Nemohu dýchat. Bojím se. Vlastně mě děsíš. Kdo jsi? Jsi vůbec člověk? Nebo duše zbloudilá.
Zkouším sebrat sílu, odrazit se, stoupat někam vzhůru. Vzhůru za sluncem. Kolem krouží dravé ryby. Budu snadná kořist, každá kus si urve. Kruh se uzavřel, alespoň nažerou se. Nakonec, nakonec nezůstane nic. Snad stuha z mých vlasů, vyplave nad ránem na hladinu.
Ne, já chci víc. Snad otisk lásky zanechat tu. Stihla jsem to už? Horečně přemýšlím a každou vteřinu dech mi dochází.
V tom vzpomenu si na naději, tvé oči i dětský smích. Čeřím vodu, vzhůru stoupám. Tak rychle, tak odvážně, až sama žasnu. Toužím, toužím po životě a kdesi za mnou křídla zase rostou, vím že vzlétnou, až přijde jejich čas. Touha v jejíž síle k hladině se ženu, vědomá, silná, odvážná...už nebojím se.
Budu žít! Pro tebe, pro nás, pro ně...PRO SEBE!