Bez klobouku bos

Jde jen tak bos,
tudy,
to ne, že by byl
chudý,
jen se mu tak chce, stále kupředu,
dívat se, je-li na co, z nadhledu,
jako by měl, a snad i má
chůdy,
a jak se rozhlíží, vidí hezkou holku,
usměje se mile, a z vrcholku
teď obdivně zírá i na její
dudy,
z hůry vidí snad až do její duše
v dekoltu co ještě skrývá, už tuše,
a teď neví jak dál,
kudy,
jak na rande ji pozvat jako velký boss,
ač nevypadá tak, bez klobouku a bos,
však výhled má jak
z půdy,
k úsměvu teď přidal i přání dobrého dne,
a k pozvánce na letiště rámě nabídne,
ona zavěsí se do něj a jen ptá se:
Tudy?
K letišti vyrazili, pěkně ruku v ruce,
na cestě ji lichotí, otázky kladouce,
zda vytrhnout je může
z nudy.
Ta dívka rozverná odpoví, že může,
že už dlouho hledá takového muže,
a že s ní cloumají vášně
a pudy.
Tedy, v duchu si říká, to je ale dáma,
to na letišti nás asi čeká pěkné drama
z představy mu zdřevěněly
údy.
Už u cíle jsou jejich cesty na letišti,
už na runwayi očekávají události příští,
k zemi právě přistávají jeho ber-
mudy.
Už po letišti rolují, do výšin se vznáší,
po turbulenci do hebkých peřin se snáší,
hned nahoře, hned dole, v podivné ampli-
tudy.
Po bouřlivém letu, jak málo ke štěstí stačí,
pilot i posádka na přistání již knipl tlačí,
po letišti válejí se, a své naplňují o-
sudy...