Vzrušující nedělní ráno

Svítá
za oknem, a sněhové vločky
tají, jihnou,
a stékají na okenní římsu.

Svítá
i v jejích očích, líně se protahuje,
taje a jihne,
jak vine se hřejivě k němu.

Pohladí ho po koulích a šeptá mu:
„Dala bych si k snídani vejce.
Dvě.“
Uchopí do ruky též již procitajícího ptáka,
a dodává:
„S klobásou.
Nakrájenou.“

On lelkuje a otálí.
Má chuť.
Na ní.

„Nelelkuj a neotálej!
Mám hlad!“
Zprcá ho.

Klesne.

Zvedne se,
a jde připravit snídani.

Neděle se pohodlně rozvalí
do svátečního rána...