Duše

Ptám se sám sebe kolikrát
Jsem zavřel oči ale nešel spát
Jestli to vůbec zvládnu spočítat
Nebo to nechám jak minulost plavat

Temná noc a tma v mém malém pokoji
Nejčistší ticho a dveře zamčené na dva západy
Pod teplou peřinou se svitem luny
Objímat se a nechat volně proudit myšlenky

Hlava vypouští jakési sérum do těla
Pomalu jako jed se rozlévá
Nepovšimnutě i přes to nemůžu hýbat rukama
Srdce buší pomaleji, je jako hlas a já ozvěna

Duše mizí z těla pryč a hledá jinou
Snad najde tu pro kterou by si byli útěchou
Nenachází žádnou takto osamělou
A tak letí dál a loučí se s touto planetou

Vesmír studený a prázdný a duše je sama
Nemůže zpátky protože tam je jen temnota
Zastaví se ohřát u jedné hvězdy ale ta pak zhasla
Plakala ale jiný svět si vybrat měla

Ptá se proč už jako dřív nezáří
Kde jsou ty krásné paprsky stříbrný
Proč se ptá když odpověď vždy bolí
Zlomená odchází a další jizva se rodí

Časem zapomněla na ty sliby co padly
Z očí do očí, z lásky do války
Nenávist a snaha vymazání hvězdy z hlavy
Jen duše se trápila a tak odpustila jí

Srdce zalité barevném kvítím
Klid je to co cítím když tě vidím
Sklenici plnou naděje pro tebe plním
Příběhy a sny nás navždy spojují, aspoň myslím

Duše se k ránu vrací do mého malého pokoje
Klid který přinesla zbavuje srdce zbroje
Temnou lunu střídá svit slunce
Otevírám oči a slyším “jsem na stejné planetě”