Usměvavá

Úsměv ji obnažil.
Kdo ví, zda tělo víc či duši?
Zahalena nahotou
polibkem svlékla se i z růže,
halenka z předsudků
snáší se do noci malované tuší,
v ní odhalí knoflíčky
na blůzičce z bělostné kůže.

Úsměv, že sluší jí
ví, ráda kol sebe jím hýří,
a když z pod opony řas
slunce vysvitne mrknutím očí,
pohledu hřeje jas,
snese se do pocitů jak chmýří
a plamínek v očích
je hvězdou, kol níž svět se točí.

Úsměvu svítání
však ztrácí se v oparu chmur,
halí se do pláště
tmy co Měsíce odvrácená tvář,
kde před chvílí zářila
myšlenky děsí jen shluky můr,
úsměv její mizí,
jak klade jej na poznání oltář.