PkM - Memoár I.

Zalidněnými ulicemi města Svaté Certucie se jako o závod proháněl teprve čtrnáctiletý chlapec. Prchá před strážnými v podpaží pevně svíjel půl krajíce chleba. Moc dobře si je vědom, že pokud bude strážnými polapen, čeká ho v lepším případě měsíc prospěšných prací, v horším případě mu bude useknut prst. Jako blesk prokličkoval mezi lidmi na tržnici a schoval se pod jeden stánek. V úkrytu by býval přečkal než by stráže zmizeli, ale zelinář, jemuž stánek náležel, objevil mladého zloděje a z úkrytu ho vytáhnul za ucho: „Chtěl jsi mi něco čmajznou? Co smrade!"
Povyku si ihned všimla stráž a už se řítila. Chlapec nezaváhal ani na minutu. Vší silou kopnul prodavače mezi nohy, ten samozřejmě po dobře mířené ráně pustil chlapcovo ucho. Mladý zlodějíček prchal dál. Zaběhnul za roh velké dřevěné budovy a vydal se skrz hlavní ulicí rovnou k přístavu, znal ho jako své body a díky připraveným skrýším se bude moci vytratit a v klidu se nadlábnout. Jedinou starostí se stal povolující se šátek na krku, volnou měl jen jednu ruku a jelikož se nechtěl vzdát svého poctivě ukradeného oběda, snažil se přitáhnou uzel na šátku jednou rukou. V tu chvíli se mu připlet do cesty urostlý námořník. Zastavil se o jeho mohutná záda, div chlapisko nepovalil. Námořník se otočil. Pohledem přeměřil zlodějíčka, a pak pohled soustředil na přibíhající stráže.
„A máme tě darebáku," popadl strážný chlapce, který chtěl pokračovat v útěku, „půjdeš s námi."
Najednou strážného chytnul za rameno námořník a přitáhl si ho k sobě.
„Tak moment... Co provedl ten kluk?"
Strážný se marně snažil vyprostit ze sevření.
„Ve jménu svaté říše! Nechej mě konati moji práci," vysmekl se, „a běž si laskavě po svém ničemo."
Se vší neohrabaností popadl strážného za šos: „Zeptám se ještě jednou... Co provedl?"
„Okradl svatou říši o dva zlaté, bude náležitě potrestán. A pokud nechceš mít i ty problémy se zákonem raději mě pusť."
Propuštěný strážný se zle podíval na chlapce a už ho chtěl táhnou pryč.
„Dva zlaté za půlku chleba? Jak si můžete za půlku účtovat plnou cenu?"
„Laskavě se nepleť do záležitostí říše. Doba je těžká. Víš přec, že se válčí. A krádež je ve válečné době nejtěžším trestem. Navíc říše se stejně jako o tebe musí postarat i o hromady dalších a nakrmit všechny své obyvatele."
„Jo? Tak proč ta tvoje slavná říše nechala zavřít všechny sirotčince? Možná kdyby je náš milostivý papež Ratzinger první, nenechal zavřít. Tenhle kluk by ani neměl potřebu krást."
„Jak se opovažuješ brát si do úst naše pána! Půjdeš s námi."
Kousek za mohutným námořníkem stál po zuby vyzbrojený argonian. Jeho šupinatá kůže se pod přímým sluncem překrásně leskla. Kromě dvou zahlých šavlí, byl vyzbrojen i čtyřmi mušketami. Na respektu mu ještě přidávaly zlověstně vyhlížející ještěří oči.
„Být vámi rozmysslel bych si to," pravil klidným hlasem argonian.
„Dobrá tedy," oba strážní začali pomalu odcházet, „dej si příště pozor na ústa ničemo!"
„A máme je z krku... Jak se jmenuješ chlapče?" otázal se námořník.
„Co ti je potom..."
„Podívej se na něj Rajtagu... Člověk mu zachrání život a on je ještě drzej," poslední slovo doprovodila facka, která chlapce poslala k zemi.
Mladík hladil svou zrudlou tvář a vysoukal ze sebe: „Sebastian... Sebastian se jmenuju."
„No vidíš, že to jde Sebastiane... Za prvé, když je někdo straší je slušností mu vykat. A za druhé, pokud ti někdo pomůže, je vhodné prokázat mu alespoň trochu vděku."
„Děkuju.... Vám."
„A ty Rajtag si to snad taky zaslouží, ne?" ukázal na argoniana.
„Děkuji i vám."
Rajtag se mírně uklonil: „Rádo se stalo příteli."
Nastavil oběma zachráncům záda a chystal se odejít. Mohutný námořník k němu přispěchal a velkou dlaní ho chytil za rameno.
„Pozor... Poděkování nestačí," otočil chlapce, „jen pojď, musíš se nám odvděčit."
Spolu s oběma námořníky prošel ulicí do přístavu. Svatá Certucie byla proslulá jako jedno z největších přístavních měst v říši. Každý den se zde vykládaly tuny a tuny nákladu. Provoz se zde vůbec nezastavoval. Lodě se vraceli s exotickým ovocem, zeleninou, rybami a vytěženými nerosty. V celé zemi byla už od roku 1482 omezená těžba nerostů na minimum. Přednost proto dostal dovoz ze zámoří. Ani dnešní den nebyl žádnou výjimkou, z těžby v podvodních jeskyních se vrátily hned tři lodě na ráz, dělníci nevěděli kam dřív skočit.
„Kolik ti je Sebastiane?" otázal se ho námořník.
„Bylo mi čtrnáct," sklopil hlavu.
„Předpokládám, že jsi nekradl poprvé, co?"
„Ne, už třikrát jsem skončil na nucených pracích."
„Dobrá," trojce se zastavila u kotvící lodě.
„Mé jméno je Joshua Ordin Hanzel, ale většin námořníků mi říká John... Tady tohle je můj první důstojník Rajtag," znovu se mírně uklonil, „a měli bychom pro tebe takovou nabídku."
Sebastiana fascinovala loď kotvící vedle něj.
„To je moje loď... A chystám se sní na plavbu do daleké země, během níž by sis mohl odpracovat svůj dluh. Nejenom, že odpracovat, za tu dobu si i něco málo vyděláš... A až dorazíme, můžu ti za pár šupů zaplatit vzdělání u geniálního učitele. Myslím, že moc dobře výš že vzdělaní lidé jsou v říši placeni zlatem. Paradoxně zde jsou školy tak drahé, že si to můžou dovolit je bohatí. Patnáct zlatých za jeden rok, a to tě naučí jen číst, psát a počítat. Pche! Tam kam plujeme, tě toho naučí za poloviční cenu daleko víc. Navíc nebudeš muset odříkávat ty jejich falešný modly," odplivl si John.
„Já nevím," hleděl pořád na loď.
„Chlapče... Viděl jsem hodně dětí, co vyrostly na ulici a jenom pár z nich se z té ulice dokázalo dostat. Proto bych ti radil využít tuhle příležitost."
Plavidlo ne a ne spustit z očí, Sebastiana fascinovalo natolik, že skoro ztrácel pojem o čase. Od raného dětství si v přístavu hrával s kamarády. Společně pak pozorovaly lodě, hrály si na námořníky a vodní obludy. Po nocích se tajně vkrádaly na paluby kotvících lodí.
„To je šebeka, že? Má tři stěžeň s bezanovými plachtami, díky nim může plout při bočním větru," vysypal ze sebe Sebastian.
Oba námořníci chvíli civěli na chlapce, Rajtag se pak rozesmál, až mu vylezly ostré zuby.
„Výborně chlapče... Správný námořník má své plavidlo dobře znát... Mám to brát jako souhlas?"
„Ano," špitnul Sebastian.