Karlštejn

Karlštejn
Co by asi dnes si říkal jeho stavitel.
A jak asi znělo tenkrát jeho zadání.
Že má být nad řekou, spojnicí cest, hradbami chráněný, majestátní, s kaplí, hladomornou, studní, bránou.
Za blázna by dnes před úředníkem stál.
Máte tepelný audit?
Radonové měření, hygienu, vyjádření ochránců přírody?
Kde máte hasební plán, únikové cesty?
Máte oddělené šatny a toalety pro muže, ženy, genderově neurčené?
Potřebujete výpis z katastru, ručení pro hypotéku, plán pro nakládání s odpady.
Hlukovou studii, vyjádření o vlivu na okolní prostředí i sousedů.
Ne, ty fresky na stropě býti nemohou.
Budou tam sprinklery, vzduchotechnika, měření a regulace, silno i slaboproud, zabezpečovačka.
Komíny jen třísložkové se stříškou a lapačem jisker.
Voda s úpravnou.
A vsakovací jímku pro dešťovou vodu.
Jaké ró mají vaše okna, strop a dveře?
Dřevěné stropy nutno obložit nehořlavým materiálem promat či sadrokartón.
Přístupové cesty musí být bezbariérové.
Toalety pro invalidy.
Přebalovací pult.
Jak bude řešena úniková cesta z věže?
Zní jeden z dalších dotazů úředníka.
A máte od použitých materiálů certifikáty o shodě.
A co v případě systémů?
Rekuperace je dnes nutnost.
Pane, nechcete tam raději jebnout naší eko soběstačnou stavbu bungalovu se solární panelovou střechou.
Plány máte předem schválené.

Lesk hrůzy.
Kde najít klady.
Současného stavu i toho co nás ještě čeká za zpěvu ptáků přemýšlím.
A je ten stav jen v mých očích.
Sledujíc hrůzy válek, první i druhé, Stalina, Hitlera, hladomoru, strachu, vyhlazovacích koncentráků, smrti, ztráty blízkých, důstojnosti, srovnatelný?
Hledím na města apokalypticky zcela zničená bombardováním.
Vidím místa spálené země po úprku Němců.
Vnímám znárodňování, kolektivizaci, kolonizaci, studenou válku i nabytou svobodu, demokracii.
Nelze jít celý život jen nahoru, i když by si to každý přál.
Srovnávám zprostředkovaně vnímané se současným stavem.
Ztrát, povinností, očkování, inflace, nekomunikace.
Kde je naše právo na život, cestování, práci, zábavu.
Se nám mnohé vrátilo.
Pro výstrahu.
Aby jsme si toho všeho vážili.
Že to máme.
Že to tak být nemusí.
Jenže člověk je tvor nepoučitelný.
Chyby opakuje.
A mnozí se teď budou soudit s osudem.
Že právo jim vzato bylo.
A tu hrůzu soudci i politici posvětí.
Zpětně.
Po válce repatriován.
Většina však v utrpení ještě okradena byla a i bude.
Nesrovnatelné.
Nároky.
Dnes máme.
Dožadujíc se práva může slepice, kráva, pes a i my tomu řád prý dáti chceme.
Jenže vzestupu předchází vždy pot, slzy a dřina.
Ne těch druhých.
Ale nás všech.
Si bohužel většina nemyslí.
A nechová.
V tom vidím rozdílu.
V malosti euforie z konce pandemie.
Jak absurdně se mnozi chováji.
Bohatství z člověka lepšího neudělá.
Může a i pomůže.
Chudoba je brána jako nemoc, pach stáří, projev nízké inteligence.
Mám dost bílé zuby, správně veliká prsa, nepadají víčka?
A co dům, má dostatečnou míru reprezentace?
A co auto, zahraniční dovolená?
Že prý v práci si nic neodvedl.
A kdo to zjistí.
Jsme si jistí.
Máme vše, jen ne soudnost.
Zdá se mi.
Nebuď přemoudřelý, říkám si.
Ještě jednou třeba rozum přijde a zasáhne.
Pochybuji.
Věřím práci, protože jinak nic moc neumím.
A proto je dobré, když tě baví.
A ne jen zdraví.