Pohlaď mě...

Pohlaď mě...



Utiš ta nevyřčená slova,

vzlyky, srdce sténání.

Drž mne pevně,

než přijde s ránem svítání…



Pohlaď mě…



Ať ticho cítím

a až v kostech něhu tvoji.

Psáno je v ranním rozbřesku,

že nesmíme být svoji.



Pohlaď mě...



Strach mám, to přiznávám.

Až slunce vyjde nad obzor,

vydá se každý cestou sám.

Mlčky, však na rtech vzdor.



Pohlaď mě…



Svými jemnými prsty,

po tváři touhou zardělé.

Až ztratí se noc, ztratím i tebe.

Pro naši lásku truchlit bude nebe

a s ním plakat snad i andělé…