Láska k podzimu...

Pláče zase obloha nad našimi hlavami,
jak to ví, že chvíle loučení, opět jsou za námi.
Poslouchám, jak kapky bubnují do staré střechy,
raději bych slyšela rozkoše tvé vzdechy.
Jsi jako tráva, co roste z vláhy deště,
když líbám tě, neodmítáš, chceš ještě.
Ve větvích stromů já tě taky vídám,
když masku úsměvu s maskou smutku střídám.

Slyším tě, když klid a ticho se kolem mě rozprostírá,
cítím tě, když ruka moje tu tvoji jemně svírá.
Zavřu oči a vidím tě proti sobě stát,
co víc si v tuhle chvíli mohu já přát.
Snad vyslyší brzy, o co prosit ho chodím,
mezi zkázou a štěstím si poslepu volím.
Tápu teď tmou, myšlenky odlétly pryč.
nepouštěj mě, nevzdávej se, klidně i křič.

Lhostejnost v srdci lidem bere snění,
však my dva sníme a nejen po setmění.
Společný dar máme, s očima dokořán snít,
daleko od sebe, však jeden druhému blízko být.
Osud nás překvapil hned na začátku,
jsme dva dospělí, co věří na pohádku.
Jsem svěží jaro, nebo horké léto snad,
ty podzimem, kdy své plody vydá sad.

Však neslyšel si, můj milý, o babím létu?
které ukáže na podzim svoji krásu světu.
Kdy teplo se vrátí a krajem se tisíc vůní ponese,
stříbrné pavučiny vítr roznáší, šat stromů barví se.
Je mi jedno, jestli podzim a nebo zima bílá,
důležité je, že čas nám ještě stále zbývá.
Bylo by krásné, kdybychom se deštěm nechali hladit,
naše duše se milují a nechtějí se zranit.
Proto poslouchej, co šeptám ti očima,
miluji podzim a milovat budu, až přijde zima….