Krátká pohádka o Štěstí

„Maminko, povídej mi pohádku,“ špitla unavená blonďatá dívenka, „nějakou pěknou, veselou a s dobrým koncem,“ a zachumlala se o trochu víc ve svém pelíšku před vkrádajícím se večerním chladem.
„Všechny pohádky mají přeci dobrý konec“, usmála se na ni maminka, a přitulila si dívenku blíž k sobě, „to by potom ani nebyla pohádka.“
„Ale mami, to já přeci vím. Já myslím opravdicky opravdový dobrý konec,“ odpoví maličká, a pevně pod přikrývkou stiskne máminu dlaň. „Tak už povídej…“
Bylo, nebylo, bylo či bude,“ začala maminka vyprávět, „žil, byl, mezi dvěma válkami veselý mužíček. Protože se narodil až po válce, a zemřel jako starý a moudrý muž dlouho před další válkou…“
V tom dívenka mamince skočí do řeči, „Ale, maminko, když někdo umře, tak to přece není dobrý konec?“
„Je i není,“ přisvědčila i oponovala maminka, „umřít se musí tak jako tak, i v těch nejkrásnějších pohádkách. Ale když se někdo narodí i umře mezi dvěma válkami, je to veliké štěstí,“ zamyslela se se zatoulanou slzou v oku, „však tomu mužíčkovi všichni říkali Štístko. To, kdy se narodil mu dalo velké možnosti, a Štístko jich využil. Nikdy neměl bídu, když nechtěl moc, nikdy neměl hlad, vždy měl střechu nad hlavou, vždy se měl do čeho obléci, proto byl taky samý úsměv, a lidi ho měli rádi, a on měl rád lidi…,“ a pokračovala ve vyprávění pohádky dál, o všem tom krásném, co se může vejít mezi dvě války.
„Ta pohádka byla tak pěkná“, s úsměvem a padajícími víčky zašeptala maličká, „povídej mi ji, prosím, ještě jednou. Až bude po této ošklivé válce, budeme taky jako štístkové v pohádce?“
„To víš, že ano. Ale musíš na to být připravená a odpočinutá,“ a políbila dívenku na čelíčko,“ zítra nás zase čeká dlouhá cesta do bezpečí. A sousedy kolem nás bychom taky už neměli rušit. Když už mají všichni hlad, ať se aspoň dobře prospí,“ pohladila ji maminka, „tak dobrou noc, ať se ti zdá něco pohádkového. Spinkej, a ať tě nic neprobudí.“
Maminka netušila, jak moc se přání splní. Vyčerpaně vzhlédla k temnému nebi a oceánu třpytivých hvězdiček. Ani si pro unavené oči nevšimla, že jedna z těch barevných hvězdiček se nejdříve pomalu, a pak stále rychleji začala zvětšovat. Když už byla blíž, krátce zahoukala jako ponocný, když oznamoval, že je již pozdě, a že je čas na dlouhý spánek, a pak se s ohromným rachotem zavrtala mezi klubko nocležníků a udělala bum. Zablýsklo se, a ozvalo se zahřmění, jež polekalo za protějším kopcem jinou skupinu uprchlíků. Hřmění ne nepodobné hřmění bouřky utichlo, a nad tichým kráterem se jen líně převaloval štiplavý cár dýmu. Jakoby chtěl cudně skrýt cáry i něčeho jiného. A se zbytky toho dýmu do nenávratna mizely i záchvěvy snu o štěstí.
Ani nezazvonil zvonec, a pohádky, která ani nezačala, je konec.

Epilog:
Kdesi daleko, až u obzoru, a odlepilo oko od zaměřovače. Trojúhelníkový okraj hledáčku byl obtisknutý na tváři, a oko tak vypadalo jako boží oko. Uživatel oka se natáhl pro pivní tácek hustě po obvodu popsaný čárkami. Jednu na něj přimaloval za ten velký úspěch poslední rozzářené hvězdičky. Pak opět tácek odložil, a napil se hořké horké kávy z hrníčku s nápisem Bůh. Odložil i hrníček, a přitiskl znovu oko na trojúhelníkový hledáček zaměřovače. Ano, tam. Tam za tím kopcem. Nějaká další skupinka se na noc přikrývá pláštěnkami. Proč? Žádný déšť ani bouřka široko daleko nehrozí. Jen ta od něj. To jim pláštěnky nepomůžou. Stiskne tlačítko. Na nebi vyšla nová hvězda…