Háčkované

I když na to nemám žádnou chuť,
zašívám, musím, jehla vede niť,
jen kdo to znáš, za řev mne suď,
když jehlu zapíchnutou mám v řiť.

***

Tondo, Toníku, je dobře že mne posloucháš.
Pověz ty mi, co za úkol máte? A jak ve škole se učíš?
Měl bys jí i k holiči, to háro si snad nenecháš?
Co stalo se ti? Ústa dokořán a zaraženě mlčíš?

***

Řekni Katko, řekni uň,
slzy smíchu nad tím roň,
do rytmu se ladně vlň,
a zvonkem zvesela zvoň.

Řekni Tondo, řekni uň,
zřetelně, jako koza nemeč,
jen neřehtej se jako kůň
jak legrační je to řeč.

Řekni Lucko, řekni uň,
neměj z toho slova bázeň,
rozmarné jak v lese tůň,
a v té tůni svěží lázeň.

Řekni Ferdo, řekni uň,
opravil jsi už stěrač,
auto do garáže vsuň,
ještě oprav rozdělovač.

Řekni Báro, řekni uň
v očích blýská ti perleť,
bylinkami se krásně voň,
úsměvem červená se pleť.

***

Ať už to byl Iljič,
nebo Vissarionovič,
již roztavila je dějin huť,
jen hořká zbyla pachuť…,

***
Klesá teploměru rtuť,
stále níž, níž a níž,
zůstaň za pecí, tu buď,
než jaro přijde blíž,

***

V bodě A stojí rozhlasový vysílač,
světa rej i zvukové smetí ti chce být blíž,
doma, v bodě B, máš radiopřijímač,
co slyšet chceš si vyber, to není na obtíž.

Když ze zpráv hrozí jen vztek a pláč,
a dobrého z rozhlasu neuslyšíš ani ň,
nezoufej, vše hravě vyřeší vypínač,
jen zazpívej si, a na rádio zapomeň,

***
Na modrém Dunaji, do města Budapešť,
nedostanu se už nikdy, ani do města Vídeň,
Beszéltek už v dobách měst Buda a Pešť.
Ještě poznat tato města? Na to zapomeň…

***

Leť, ptáčku, dál leť
písni touhy nasloucháš
již sám ji pěješ

***
Dalekých hnízdišť
již labuti nepoznáš
zlomená peruť

***
Výš a výš, proti proudu mocných toků pouť,
do krajů horských pramenů, lososů trdlišť,
kde vůně jinak voní a jiná je i chuť,
kde i nebe je blíž skalních orlů hnízdišť.

Měchem rozpálená kovářova výheň
zahřeje spíš než Smrti černý chladný plášť,
a domov, který stráví všežravý oheň,
již neobnoví vzteky rozpálená zášť.

Jen dál, kde v nebi cesty končí, výš a víš,
blíž slunci, kde v lepší přetaví božská huť,
Jen dál, od strachu, zármutků a obav pryč,
kde cítit není bol a beznaděje pachuť.

Tam, kde nečeká nás jen zla a hrůzy změť,
tam, kde život není Smrti pouhá oběť.

***

Paní Smrti, sama sobě si zde smrď
už nebudu za život ti platit daň,
Smrti, na mne znaveného už prď.
Znáš pana Smrtě? Já obrátil se naň.

***