Smrti, smrď

» autor: M.A.Rek
„Tfůj, ženská, co mi sem lezete? Vždyť jsem z vás mohl mít smrt! Copak to se dělá? Přiblížit se k někomu zezadu v jeho vlastním domě, a udělat bububu?“ leknutím ze sebe vypravil Pantáta, a pokračoval, „ženská, vždyť já jsem se z toho připotento. A to zrovna ve chvíli, kdy jsem vše vypral a vylil vodu z necek. Vždyť budu pro ostudu u vlastních dětí. Ještě, že jsou ve škole. Ale co to, bábo, povídám zrovna vám? Co tady vlastně chcete? Nic nekupuju, stejně nemám zač!“
Dáma, o které se dalo bez uzardění říci, že je v těch nejlepších letech, se omluvně usmála: „Promiňte mi to, pane Pantáto, já jsem se jen trochu zakoktala, když jsem vás viděla u té pračky Sámperssi, chtěla jsem jen pozdravit slovy bububuďte zdráv před dlouhou cestou.“
„Já se ale nikam nechystám,“ s určitou nejistotou v hlase odpověděl Pantáta, „mám moc práce, pověsit vyprané prádlo, uvařit oběd, než přijdou děti, opravit botu Toníkovi, zašít šatičky Lucince, vyměnit tašku na střeše, naložit brumbulle se žoužlíčkem, doladit kuštempl a vylisovat herdeklion. A to je jen práce na dnešek. Takový kolotoč mám sedmkrát do týdne. Mno, možná i osmkrát,“ holedbal se Pantáta a dodal, „já se nikam nechystám, a basta zubní pasta.“
Dáma, stále s milým úsměvem na tváři a jiskřičkami v rozesmátých očích, se na Pantátu dlouze podívala a pravila: „Ale já jsem se vás neptala, jestli někam pojedete. Já jsem vám to, Pantáto, jen sice suše, ale slušně oznámila. Mne přece nezajímá váš bumbulerum nebo heklioder, či co jste si to navymýšlel. Mám pro vás poukaz, no, řekněme do takových rehabilitačních lázní, kde si jen budete dlouze odpočívat a na práci a starosti dočista, ale úplně dočista zapomenete,“ domluvila dáma, ale pak si ještě vzpomněla a dodala: „Promiňte, ani jsem se vám nepředstavila. Jsem zástupce Rekreačního Odběrového Hnití a regeneračního sanatoria Nebe-
-Peklo-Ráj, říkejte mi paní Smrt.“
Pantáta ji smutně sjel očima, pak je sklopil a děl: „Vždyť já vím, já jsem vás přece poznal. Dobře si vás pamatuju, byla jste tu před rokem, a odvedla jste mi nebožku. Kurňa, ženská…“
„Tak to ne, nechte si ty důvěrnosti a říkejte mi paní Smrt,“ ohradila se dáma.
„No dobrá, tak tedy kurňa, ‚paní‘ Smrti, proč si myslíte, že mám tolik práce. Zbylo mi tu pět půlsirotů, to se musím secsakra otáčet, abych je zaopatřil. Byli jsme na to dva, a šlo nám to spolu náramně, ale vy jste to všechno poku…, pokazila. To bylo samé Paňmámo, já vám pomůžu, pojeďte se mnou, u nás se všechno spraví, a na nějakou bolest už si ani nevzpomenete…“
„Ano, a měla jsem pravdu. Vaši paní už opravdu nic nebolí,“ skočila mu do řeči paní Smrt.
„Jak jen něco takového můžete říct? Takovou blbinu. To je jako každého přesvědčovat, že máme na hradě moudrého krále, a že jeho první ministr dotuje státní kasu ze svého,“ rozčílil se Pantáta. „I kdyby z každého z nás zbyla ‚jen dušička ne větší než v pivu bublinka‘, jak nám jednou v hospodě vyprávěl fráter Ferda, než zaplul pod stůl, tak to neznamená, že ta bublina již nic necítí, že jí nechybí radost a láska těch, kteří tu zůstali, že ji netrápí bolest, že už nemůže sdílet i tu bolest celého světa. Co vy víte o smrti? Smrt, a o smrti ví hovno!“ Pantáta skončil, sám překvapený, jak se před návštěvou rozjel.
I paní Smrt byla z jeho výlevu trochu zaražená. Něco takového si za její kariéru ještě nikdo nedovolil. Byla tím pohoršená, byla tím pobouřená, leč ji to i imponovalo. Byla to odvaha, vzepřít se Smrti. Ač nutno poznamenat, že ono se dotyčnému už nemohlo nic víc stát. A tak ta podivná směs pohoršení i obdivu přivála do jejích úvah víc než jen profesionální zájem tohoto případu.
„Já že nic nevím o smrti? Já? Já, která má za sebou tolik práce? Víte vy, kolik klientů jsem už od stvoření člověka obstarala? A kolik moudrostí jsem si od nich o smrti i vyslechla? Třeba Tacitus říkal, že Čestná smrt je lepší než potupný život. A taky Nebojím se zemřít. Jen chci být u toho, až se to stane. Splnila jsem mu to…“
„I živí toho ví o smrti dost,“ kontroval Pantáta, „Lenošení bez vzdělávání znamená smrt a hrob pro žijícího člověka, tak prohlásil Dalajláma.“
„Vy Češi máte pěkné přísloví – O mnoha lidech lze říci, že svou smrtí prospěli lidstvu víc, než svým životem,“ odvětí Smrt, „pozor na ústa, Pantáto, abych si to nezačala myslet i o vás.“
„A Angličané, že Kde nic není, ani smrt nebere,“ bez ždibku pokory opět kontruje Pantáta, a dodává, „tak proč s tím jdete zrovinka za mnou, jen se podívejte na moji hlavu, u nás se též říká, že šedé vlasy jsou květy smrti, to mám i kvůliva vám.“
„Rozumný jedinec by se neměl bát smrti, neboť jde o přirozenou životní událost. To mi říkal Fjodor Michajlovič Dostojevskij, měla jsem tu čest,“ odvětila Smrt.
„Ano, ale také platí, že Smrt je lékem, který najdeme, kdy chceme, ale máme ho užívat co nejpozději. To jsou slova pana Masaryka. Stejně jako Veliká láska, láska bez výhrad, láska celého člověka k celému člověku, nemůže pominout léty ani smrtí.“
„A Molière zase věděl, že Smrt se neřídí našimi plány,“ začínala se Smrti líbit tato hra, a tak se dál s Pantátou trumfovali v sečtělosti i argumentech.
„Já zase můžu citovat Bernarda Shawa – Když ti, kdo se milovali, zapomenou na něžnost, zůstane smrti málo, co by jim vzala, tak co si na mně asi tak chcete vzít?“
„Však ono by se ještě něco našlo. Slova Francise Bacona se mi líbí víc – Lidé se bojí smrti tak, jako se děti bojí jít do tmy. A právě jako přirozený strach dětí vzrostl všelijakými pověstmi, tak vzrost i ten druhý.“
„A Charles Bukowski se nechal slyšet: Mít pohlavní styk znamená kopat smrt do prdele a při tom si zpívat. Měl pravdu?“
„No, ve čtyřiadevadesátým byl pokornější. To Platón byl rozumnější – Nikdo neví, co je smrt, a přece se jí všichni bojí, jako by uznávali, že je největším zlem, třeba je pro člověka největším dobrem,“ zapýřila se Smrt.
„Docela rozumný mi přijdou i slova Winstona Churchilla – Šťasten, kdo zemře dřív, než začne volat smrt, aby si ho vzala.“
„A neřekl to náhodou Francis Bacon? Bylo jich moc, už se mi to plete,“ zamyslela se Smrt.
„No, když to nevíte ani vy? Tak něco jiného, Woody Allen prohlásil: Nevěřím v posmrtný život. Ale pro jistotu si s sebou vezmu rezervní prádlo.“
„Toho pána ráda poznám, prý se i nechal slyšet: Nechci dosáhnout nesmrtelnosti svým dílem, ale tím, že nezemřu.“
„Nebuďte pomstychtivá, berte to s humorem. Jako třeba Mark Twain – Viděno z té lepší stránky je smrt jednou z mála věcí, kterou lze realizovat pohodlně vleže.“
„Však jsem mu udělala radost, a na chvíli jsem si k němu i přilehla,“ se smíchem odpověděla Smrt, „byl takovej zasněnej, připomněl mi ho později Robert Fulghum, když říkal Sni, jako bys měl žít navždy. Žij, jako bys měl zemřít dnes.“
„A to mně zase připomíná Alberta Camuse – Nevíme nic o životě, jak bychom mohli vědět něco o smrti?“
„No, vy budete výjimkou, už toho o mně víte docela dost. Skoro jako Seneca. Ten dobře věděl, že Všechno si vyžádá smrt, je zákonem, ne trestem zemřít, i že je nejisté, kde tě čeká smrt, a tak ji očekávej všude,“ až s úctou pravila Smrt.
Pantáta ji nenechává vydechnout: „Tak jako Osho věděl, že život nám dává jedinečnost, smrt nám ji ničí, a Goethe věděl, že zbytečný život je předčasná smrt, a tak jako vím já, že můj život bude zbytečný, když se už nepostarám o své děti!“
Smrt se na něj hloubavě zadívala. Přímo do očí. A pátrala v nich, čím je tak přesvědčivý? Co ona – mocná Smrt – ještě nezná? „To vás nepřesvědčí k odchodu ani slova každý z nás dluží přírodě svoji smrt od Rousseaua? Ani Victora Huga, že smrt je jen další cesta, kterou musíme jít? Vždyť, slovy Dante Alighieriho, smrt je lékem proti bolestem, které si způsobujete.“
„A vás, paní Smrti, nepřesvědčí ani Paulo Coelho, že člověk začne chápat život, teprve když začne myslet na smrt, a že vědomí smrti v nás podnítí vůli k životu?“
Oběma již začala docházet munice v jejich slovní přestřelce. Oba začal tlačit i čas.
Pantáta se již ošíval, stála mu práce, děti se co nevidět vrátí ze školy, a on ještě ani nezačal vařit oběd, a zatím si vůbec nepřipouštěl, že by si měl někam odskočit.
I paní Smrt pospíchala, aby ten cyklista, co se za chvíli napíchne po pádu na tu špičatou větev, neumíral příliš dlouho.
Chápala Pantátovy argumenty. Chápala, že i s opuštěnými sirotky by si brzy přidělala práci. Cítila s nimi, cítila i lítost, ač pořádně nevěděla, co to je, a netušila, proč by ji vůbec měla mít? Lítost! Taková blbina! Nebo není? Ale rozhodnutí už zde bylo…
„Dobrá,“ řekla tiše, a Pantáta k ní sice odevzdaně, ale s nadějí vzhlédl, „přimhouřím jedno oko. Vlastně obě. Obejdu sama sebe. Obejdu Smrt. Dám vám ještě možnost vychovat děti, než najdou sílu postavit se na vlastní nohy. Nechci vypadat tak krutě, pěti dětem odvést mámu a po roce i tátu, ač to tak jinde často dělávám. Ale s vámi jsem se docela pobavila, máte kuráž se mi vzepřít. To každý nemá,“ řekla Smrt trochu pateticky, zmatená sama sebou, co to tu provádí.
„Dám vám tedy, Pantáto, šanci. A bude jen a jen na vás, jestli ji využijete nebo promarníte,“ opět nabývala své autority v hlase, „první podmínku splníte lehce, podle toho, jak jsem vás poznala. Budete se starat o své děti jako dosud. Druhá podmínka je,“ trochu škodolibě se usmála, „že mi každý měsíc napíšete báseň. Báseň, která bude mít nejméně tři verše. Tři verše za měsíc při vaší sečtělosti,“ opět se ušklíbla, „by pro vás neměly být problémem. Přijdu si pantátovskou tvorbu vyslechnout při každém úplňku Měsíce, když už budou děti spát.“
Pantáta si ulehčeně oddechl, to je velice slušná cena za možnost být s dětmi a za svůj život. Ale Smrt pokračovala: „Má to jeden háček! Každý váš verš musí háčkem i končit. Jen jednou jedinkrát nebudete připraven, a bude konec naší dohody!“

Tak ruky dáním byla stvrzena tato podivná dohoda. Smrt spěchala ke svému cyklistovi, jemuž již pahýl ulomené větve trčel z boku i s kouskem sleziny, a Pantáta při vaření oběda přemítal o setkání, a v mnoha směrech o rozhovoru tak podivuhodném i inspirujícím, o času daném mu pro jeho děti, i o té nepatrné ceně, jak věřil, za to. Přemýšlel i o podivném řízení světa, ale těch úvah brzy zanechal, neboť bylo nad jeho selsky rozumné chápání i jen podivné řízení země vlastní vládou. Místo toho se raději zahloubal, jak se asi zhostí svého nového coměsíčního úkolu. V sázce bylo příliš, a ani na malou chviličku nevěřil, že by paní Smrt dohodu neukončila, pokud by byla nespokojená. Dobře si též uvědomoval, že doposud žádnou báseň nenapsal, dokonce ani pro svou ženu, a že vlastně ani neví, jak na to. Z paměti začal lovit hluboko uložené zbytky vědomostí ještě ze školních let o básních a básnících. V hlavě mu začaly uzrávat i první verše. No, verše, ze začátku spíš rýmy. Jednoduché, a všechny zdaleka ještě nekončily háčkem.
„Děcka, už jste doma? Promiňte, oběd dnes bude trochu připálený, jen jsem se na chvilku zamyslel, a hned se mi to chytlo…“ vesele Pantáta vítal děti, a ještě rozverně dodal, „vy si ale určitě na žuchžuchách pošmáknete i tak, protože hlad a táta jsou nejlepší kuchař.“

Nastal první úplněk od setkání s paní Smrtí. Den první zkoušky. Pantáta byl velmi roztěkaný a nejistý. Jak paní Smrt přijme jeho první, tak neumělý, výtvor? Uspěje? Neskončí všechny naděje, jak byl přesvědčený, jeho neschopností? Co by děti dělaly, kdyby ho ráno už nezastihly mezi živými? Ta představa jím natolik otřásla, až z něj odpadla všechna nedůvěra a brilantně Smrti přednesl nebrilantní verše:

I když na to nemám žádnou chuť,
zašívám, musím, jehla vede niť,
jen kdo to znáš, za řev mne suď,
když jehlu zapíchnutou mám v řiť.


Paní Smrti jemně cukaly koutky, ale jinak zachovala vážnou tvář, koneckonců věděla lépe než Pantáta, co vše je pro něj v sázce. Pouze neutrálně podotkla: „No, pojal jste to trochu československy, ale jinak nemám výhrady. Budu se těšit příští úplněk, jsem zvědavá, čím mne překvapíte.“ Načež už Pantátu netrápila a elegantně se vytratila.
Jednou se Pantátovi stalo, že si s nejstarším z dětí, s Tondou, začal povídat ve verších. Začalo to jen nevinným rozhovorem o každodenních trampotách a povinnostech otce a syna. Pantáta však, stále častěji v duchu ponořen do veršování, do veršů sklouzl i v hovoru. Tonda, který otce nikdy neviděl v objetí múz, jen vykulil oči neschopen odpovídat, a jen nechápavě s otevřenou pusou kroutil hlavou.
Když později o dalším úplňku tu příhodu vyprávěl paní Smrti a nabídl i lehce upravený monolog ve verších, rozesmálo ji to. A už jste někdy viděli smát se Smrt? Na takový zážitek se do smrti nezapomene…

Tondo, Toníku, je dobře, že mne posloucháš.
Pověz ty mi, co za úkoly máte? A jak ve škole se učíš?
Měl bys jít i k holiči, to háro si snad nenecháš?
Co stalo se ti? Ústa dokořán a zaraženě mlčíš?


Jindy si zase Pantáta večer s dětmi vyprávěl, a z vyprávění se stala i hra se slůvky plná veselí a smíchu. Za pomoci všech dětí tak vzniklo pět veršovánek, aniž by ovšem děti tušily, co je jejich příčinou, a proč otec tolik trvá na tom, že musí končit háčkovaným písmenkem. I tyto veršíky při nejbližším úplňku předložil Pantáta paní zadavatelce. Ta je s úsměvem přijala, aniž by se jakkoli jen zmínila, natož aby mu to vyčetla, že není jediným autorem, a jestli jsou tak přijatelné.

Řekni, Katko, řekni uň,
slzy smíchu nad tím roň,
do rytmu se ladně vlň,
a zvonkem zvesela zvoň.

Řekni, Tondo, řekni uň,
zřetelně, jako koza nemeč,
jen neřehtej se jako kůň
jak legrační je to řeč.

Řekni, Lucko, řekni uň,
neměj z toho slova bázeň,
rozmarné jak v lese tůň,
a v té tůni svěží lázeň.

Řekni, Ferdo, řekni uň,
opravil jsi už stěrač,
auto do garáže vsuň,
ještě oprav rozdělovač.

Řekni, Báro, řekni uň
v očích blýská ti perleť,
bylinkami se krásně voň,
úsměvem červená se pleť.


Často Pantáta přemýšlel, kolik je vlastně slov a slovíček končících háčkem.
Sto? Dvě sta? Stále nacházel nová, ale kolik jich může být, to netušil. Dovedl si ale snadno spočítat, kolik jich asi tak musí použít, než přijde ten čas, kdy už se děti budou schopné o sebe samy postarat. Za jak dlouho to asi bude? Odhadoval, že snad za deset, dvanáct let. Asi dvanáct let po dvanácti úplňcích, krát tři verše. To je přes čtyři stovky slov končících na háček, pokud by se nechtěl opakovat. A bez opakování se, jak se zdá, neobejde.
Zatím však měl ‚háčků‘ v zásobě dost, snad i nápadů, a od jednoduchých rýmovaček, jako třeba:

Ať už to byl Iljič,
nebo Vissarionovič,
již roztavila je dějin huť,
jen hořká zbyla pachuť…,


nebo:

Klesá teploměru rtuť,
stále níž, níž a níž,
zůstaň za pecí, tu buď,
než jaro přijde blíž.


Postupně přecházel i k delším veršům. Ano, byly delší, ale nikdo by mu nevymluvil, že jsou to stále spíš pouhé neumělé rýmovačky než básničky. Přesto však v této nové ‚povinnosti‘ začal nacházet stále vetší zalíbení:

V bodě A stojí rozhlasový vysílač,
světa rej i zvukové smetí ti chce být blíž,
doma, v bodě B, máš radiopřijímač,
co slyšet chceš, si vyber, to není na obtíž.

Když ze zpráv hrozí jen vztek a pláč,
a dobrého z rozhlasu neuslyšíš ani ň,
nezoufej, vše hravě vyřeší vypínač,
jen zazpívej si, a na rádio zapomeň.

Občas si i lehce, jen tak letmo, ve verších posteskl, že už něco asi nikdy nepozná, že mnohé už pro něj bude nesplnitelné, navždy zapovězené tabu:

Na modrém Dunaji, do města Budapešť,
nedostanu se už nikdy, ani do města Vídeň,
Beszéltek už v dobách měst Buda a Pešť.
Ještě poznat tato města? Na to zapomeň…


Každý měsíc, každý měsíční úplněk, navštěvovala jej s neúprosnou pravidelností paní Smrt. Ty tam již byly chvíle prvních veršovánek. Již ji nevítal nervózní Pantáta plný nedůvěry v sebe sama. Již byl sebevědomější, přitom ale stále stejně skromný. Stal se rozvíjejícím se autorem, hledal nové formy, nová slova a nové pohledy. Autor, který se již neváhal pokusit se lehce třeba i o formu japonských haiku. Kolik krásy a sdělení se jen vejde do sedmnácti slabik ve třech verších… Tedy, pokud se to umí… A haiku měla paní Smrt ve velké oblibě. Třeba ty ‚ptačí‘:

Leť, ptáčku, dál leť
písni touhy nasloucháš
již sám ji pěješ


nebo:

Dalekých hnízdišť
již labuti nepoznáš
zlomená peruť


Snad nejvíce si Pantáta oblíbil formu anglického sonetu. Nikdy si nemyslel, že by se snad mohl vyrovnat samotnému Shakespearovi. Ani v kvalitě, ale ani v kvantitě. Kde taky vzít čas jako táta na plný úvazek na sepsání stopětapadesáti sonetů? A v ‚háčkované‘ verzi už vůbec ne! Ale tvoření těch několika, které stačil sepsat, ho určitě bavilo, a snad se líbily i paní Smrti, i když v nich občas cítila jakýsi osten, a jakési popíchnutí onoho ostnu:

Výš a výš, proti proudu mocných toků pouť,
do krajů horských pramenů, rybích trdlišť,
kde vůně jinak voní a jiná je i chuť,
kde i nebe je blíž skalních orlů hnízdišť.

Měchem rozpálená kovářova výheň
zahřeje spíš než Smrti černý chladný plášť,
a domov, který stráví všežravý oheň,
již neobnoví vzteky rozpálená zášť.

Jen dál, kde v nebi cesty končí, výš a výš,
blíž slunci, kde v lepší přetaví božská huť,
Jen dál, od strachu, zármutků a obav pryč,
kde cítit není bol a beznaděje pachuť.

Tam, kde nečeká nás jen zla změť,
tam, kde nebývá život jen pouhá oběť.

Čas běžel dál závratným tempem. Den po dni, úplněk po úplňku, rok za rokem. A též v úžasné radosti, alespoň pro Pantátu, nad tím neměnným stereotypem plným práce, každodenních povinností, úkolů, večerních pohádek, dětských úsměvů, rozzářených očí plných dennodenních objevů a poznání, a… kupodivu i psaní veršů. Kdy den ode dne předchozího se lišil jen jiným počasím, však jeho i za deště slunce v nitru hřálo. Pantáta sám se podivoval, jakou radost má z dnů bez viditelných změn. O kterých by jiný asi řekl, že jsou fádní, nudné, že je to jen nevábné hnití a prachsprostá stagnace. Však on ty změny cítil, vnímal ten vývoj. Jak se měnila jejich zahrada, která byla každý den trochu jiná, jak jejich domov vzkvétal a byl plný radosti a smíchu, jak jeho děti rostly, sílily, jak se vyvíjely a rozvíjely, jak se měnil i on sám, a jak… mu docházely síly i dech.
A také dobře věděl, jak už mu docházely ‚háčky‘… Kolik jich ještě zbývá vám?

Pak přišel i ten poslední úplněk. No, nebyl to úplněk úplně poslední. Po něm přicházely další a další. Ale v žádném z těch dalších už Pantátu nenavštívila paní Smrt. Vlastně ani při tomto úplňku, kdy Měsíc co chvíli zahalovaly cáry černých mračen, a za okny skučel vítr, se paní Smrt s Pantátou nesetkala. Místo něj čekal paní Smrt jen list papíru na stole. A na listu jeho poslední verše:

Paní Smrti, sama sobě si zde smrď
už nebudu za život ti platit daň,
Smrti, na mne znaveného už prď.
Znáš pana Smrtě? Já obrátil se naň.


Nedlouho před tím bylo možné nedaleko na cestě spatřit podivnou dvojici.
„Pane Smrti, vrátím se ještě někdy zpět? A co bude teď?“
Pan Smrť jen povytáhnul obočí a doširoka rozevřel své velké temně modré oči podobné vesmíru. V nich Pantáta uviděl odpověď, kterou semknutá ústa pana Smrtě odmítala pustit ven.
Pantáta se pozastavil a překvapením otevřel ústa. Ta plynule přešla do úsměvu a nakonec v smích. „Opravdu? No, to je dobrý. To je přímo božský nápad,“ nadšeně poznamenal, a rychle dohnal pana Smrtě, aby o nic nepřišel.
Ale tím je pohádky konec!

Pohádky již konec je, netoliko však příběhu. Paní Smrt byla po přečtení poslední Pantátovy básničky hluboce rozladěná a velmi zahořkla. Považovala Pantátův počin za zradu, za porušení dohody, za výsměch a urážku. A urážka paní Smrti se neodpouští. Paní Smrt se vůči všem zatvrdila, a již nikdy nepřipustila ani jen náznak jakéhokoli vztahu mezi ní a klienty. Nelítostně brala, co jí náleželo. Nepřívětivá, prosta jakékoli laskavosti, nedlouho po odchodu Pantáty navštívila i jeho dům. Již byl v jednom plamenu, a bez shovívavosti, bez omluvy a jakéhokoli citu odvedla čtyři mladší děti hned. Pro čtvrtého nejstaršího Tondu se vrátila později. Celý týden trpělivě čekala u jeho lůžka, než plný zármutku za sourozence, bolesti a strachu za sebe, spálený na většině mladého těla, byl připravený i on k odchodu. Tak se z paní Smrti stala nelítostná Smrt. Málokdo tušil, kdy a kde se opět objeví, ale každý z žijících věděl, že jednou… Neb Smrt chodí vždy tam, kde se žije.
Tipů: 4
» 16.04.21
» komentářů: 2
» čteno: 460(6)
» posláno: 0
Ze sbírky: Smrti, smrď


» 18.04.2021 - 19:54
Tak toto je počtení jedna radost i mnohozamyšlenost. Lecos se dozvíme, pohádka má dobrý nápad a je moudrá, verše mohu taktéž všechny ST obdarovat... kdyby to šlo ;-)
Konec je tedy velice smutný, ale život nejni jednoduchý a smrt je někdy hodně nespravedlivá... vím to... brrr

Napsal jsi to skvělózně a klobouček dolů. Paráááda! ;-)
» 19.04.2021 - 16:18
Lilith: Děkuju, Lilith. ;O)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: Na dně | Následující: Háčkované
« jméno
« heslo
» Registrace
» Zapomenuté heslo?
online
Besinka [1]
nováčci
intuista
narozeniny
Gándhí [8]


© 2011 - 2024 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.