PŘEVOZNICE

Rozednívá se. Na parkovišti před areálem zámečku, zastavilo auto. Štíhlá blondýna střední postavy vystupuje a míří do areálu Domova tělesně postižených. Na sesterně se noční sestra Marie kouká z okna a jakmile ji zahlídne začne se oblékat do civilu a připravuje se k odchodu.

Po krátkém přivítání si předávají službu.

„Nic mimořádného všichni v pohodě jen pan Rudolf na osmičce, celou noc prokašlal. Je značně zesláblý. Dnes je neděle, ale zítra mám službu, tak zařídím, aby ho převezli do nemocnice. Tady mu už nepomůžeme.“

„A myslíš, že v nemocnici to bude lepší? Vždyť to už je konec. Ty to víš. Sirupy, bylinky nepomáhají, neustále se mu mění prášky.“ Oponovala jí Alena.

„Alespoň budeme mít klid, když bude v nemocnici.“

„ A to chceš aby tam umřel?“ „Ne. Bude tam mít lepší péči.“

„Ale on do nemocnice nechtěl.“

„Tak mu řekni, že musí.“ „Já jsem mu to před tou operací taky řekla, přesvědčila jsem jej a jel.“ Ukončila diskuzi noční sestra Marie

„Ale to je rok a to měl velké bolesti.“ Ještě se pokoušela oponovat její kolegyně Alena

Tak Čao“, sestra Marie odchází po noční domů. Ahoj. Ahoj.

Sestra Alena obešla všechny pokoje. Tu prohodila pár slov, jinde pomohla s oblékáním, či zkontrolovala, zda užili léky. Osmičku pokoj si nechala na posledy. Z postele ji vítá slabý úsměv a slabé pokynutí rukou, jako kdyby na ni čekal. Sestra si přisune k posteli židli a chytne pana Rudolfa za ruku. Rudolf ji chabě přitahuje blíž a slabě šeptem hovoří: „Alenko já nechci do nemocnice, já nechci…“ a rozkašle se. Sestra mu utírá rty a čelo, dá mu napít a on těžce pokračuje:“Já chci umřít tady, tady jsem doma“. A po chvíli s námahou přerušovaně: „Alenko zazpívej tu moji…“. A sestra hezkým, neškoleným hlasem po tichu začne: „Vinohrady moje jak se zelenáte. Aj to dobré vínko s hrozny schováváte. Vínko červené, vínko bílé po první skleničce šohaj veselý je“… Na Rudolfově tváři se rozhostil spokojený úsměv.

Paprsky ranního slunce se prodírají přes napůl staženou roletu v okně a dopadají na Rudolfovu postel. Vytvářejí bizarní tok, jako kdyby mrtvému nabízely cestu z pokoje, ven, do nekonečna vesmíru.

A najednou začal odněkud zvonit zvon. Sestra se vytrhne z rozjímání, šetrně vyndá ruku z Rudolfova stisku a přelétne ji myslí myšlenka: „Vždyť to nikdo ještě neví. Podívá se na hodinky a pochvíli si uvědomí, že ten zvon zve věřící z blízké vesnice k ranní nedělní modlitbě.

Přes okenní roletu se ranní sluneční paprsky pomalu vytrácejí, převoznice přes říčku Acheron splnila svůj úkol, doprovodila pana Rudolfa do věčnosti . Sestra Alenka již stojí zamyšlená u postele. Najednou zpozorní a soustředí svůj pohled na malý balkonek před oknem pokoje. Zde měl pan Rudolf v květináči malý smrček, bez vánočních ozdob. Dokud mohl ho zaléval a pak vždy někoho poprosil. Ten smrček zasadíme do svahu nad zámečkem a vytvoříme zde místo k uctívaní života, ne smrti. Tím ukončila své přemýšlení.