Rekord

Po druhé světové válce směřovala do evropských zemí tedy i do Československa pomoc tzv. UNRRA. Různé potraviny, šatstvo, dokonce i hračky. V paměti mi však nejvíce uvízl rybí tuk. Ten od té doby a je to dlouhá doba, nemám rád. Prý to doporučovali lékaři, aby děti nedostaly křivici, či jinou ošklivou nemoc. Nevím, kdo to vymyslel, jenom vím, že realizace byla na vedení školy. O velké přestávce jsme nastoupili před stupínek do řady a třídní učitel z flašky na lžičku, ze lžičky do pusy, od jednoho k druhému plnil příkaz. Mě dokonce rybí tuk tak tehdy chutnal, že někdy jsem oběhl řadu a šel i dvakrát. Protože, že s tím bylo spousty starostí, rozhodl pan ředitel, že budou rozdány flašky, vždy dva žáci na jednu flašku a ti si ji mezi sebou rozdělí. Tím si asi mysleli, že problém bude ke spokojenosti vyřešen a rituál odměřování a pití si žáčci nechají na doma. Toto jsme my čtvrťáci museli projednat. Někteří ji nechtěli, někteří ji chtěli vylít. Právě teď nastala moje chvíle, který rybí tuk miloval a jak moc. O přestávku jsem se postavil na stupínek a zařval do třídy: „Já vypiju celú flašu, ne moju, ale co za to?“ Ogaři souhlasili a začali sbírku. Už si nepamatuji, nebylo toho moc, samé drobné. O velikou přestávku bude veliká „prča.“ Navíc: „Já sa napiju a moja flaša zostane netknutá.“ To byla úvaha hodná mistra. Přestávka byla, já se postavil na stupínek, aby mě všichni viděli. Zvolili se dva rozhodčí, schválili mi dvakrát se nadechnout a začal jsem pít. Flašku jsem si křídou rozdělil na tři části. První byla v pohodě, dokonce jsem si i mlasknul, druhá to ještě šlo, ale tu třetí se zavřenými očima a sebezapřením jsem pomalu pil, ale vypil. Ten potlesk spolužáků mě povzbuzoval. Následovalo předání mincí, utření pusy a byl konec přestávky. Dostal jsem obrovský hlad. Snědl jsem od Franty nesnězenou svačinu. Myslel jsem, že bude všemu konec, zbývala poslední hodina, matematika s paní učitelkou Urbánkovou. Ale konec to nebyl. Hned po zazvonění vtrhli do třídy, jako trestná rota, náš třídní a ředitel školy. Nějaký blbec to na mě píchnul ve sborovně a oni přišli sjednat pořádek. Třídní zvaný Jura mě chtěl praštit, ale ředitel mu zastavil ruku se slovy: „vždyť tě poblije“. Se mnou se nic nedělo, jen jsem „hicoval.“ Paní učitelka Urbánková, mě posadila k otevřenému oknu do zahrady. Co kdyby se mi chtělo. Nechtělo. Jakmile jsem vyšel ze dveří školy a ovanul mě teplý květnový vzduch. Stačil jsem ještě udělat dva kroky, a opřít se o branku předzahrádky. Takový gejzír, bez mého přičinění, který z mých úst vycházel nebyl zaznamenán v žádné Guinessově knize rekordů. Naštěstí, to vše padalo do té malé předzahrádky a také nikdo nešel i když přihlížejících bylo pár. Já jsem přes malé náměstíčko prchal z městečka ven, na cestu do naší vesničky. Po cestě jsem to bral i kolem říčky, kde jsem se dočistil, aby to doma nepoznali a zároveň po vyhrůžce zbývajícím dvěma spolužákům, že je zmlátím, když se „prokecnou“, jsem v klidu došel domů.
V pondělí jsem šel do školy a zdálo se mi, že vše utichlo, třídní mě potkal a jen se zeptal dobrý, já dobrý a minuli jsme se. Ve třídě to však bylo trochu rušnější. Tady se vedla velká diskuse o mém minimálně evropském rekordu. Někteří kluci četli Foglarovu knihu Hoši od Bobří řeky a tam pořádali soutěž v plivání na dálku. Tak ten můj páteční výkon diskutovali, dohadovali se, jak to změřit. Zdeněk to dokonce ráno změřil. Prý mu vyšlo 6 metrů. Dva oponenti jim namítali, že to nebylo plivání, ale „grcání“, nebo také zvracení. Kdyby nebylo zvonění na první hodinu tak by diskuse pokračovala dál. O první přestávce se obě strany dohodly, že poslední hodinu máme přírodopis, tělovědu a zeptáme se tam paní učitelky Pátíkové. A tak jsme celou hodinu diskutovali, co je a jak je to s pliváním a co je to „grcání,“ nebo blití. Paní učitelka nám to tehdy vysvětlila lapidárně, plivnout chceš, zvracet nechceš ale musíš. Když pliveme, že je to násilné vysunutí slin a tedy, že to chceme a zvracení, nebo jak jsme říkali „grcání“ je reflex při kterém obsah žaludku jde přes ústa ven.
Čas plynul. Táta chodil v neděli po obědě do hospody na pivo. Povídali o všem možném, protože nedávno to byl Zátopkův rekord v běhu, přešla řeč na jiné rekordy. Probírali různé tekutiny až strýc Dufků vytasil i rybí tuk. „No to snad kecáš,“ oponoval mu prý můj otec. „Šak ho máš, toho evropského rekordmana, doma. Tak se ho optaj.“ No to je pravda za řehotu přizvukovali ostatní u stolu. Otec hodil peníze na šenk a utíkal domů. Nebydleli jsme daleko od hospody, tak nestačil vychladnout. Kde je, kde je ten syčák a odpínal řemen. Vyšel jsem v klidu na dvůr, byl jsem si vědom, že posledních 24 hodin jsem nic tělesného trestu hodného neprovedl. „Šak sa celé odpoledně učí a píše si úkoly“ „tutovala“ mamka. Kdepak. Chytil mě za límec, dovlekl k židli sedl si, přehnul přes koleno a vyslovil ortel. Prý máme doma evropského rekordmana v blití. Chová se jak cirkusák. Prý by v Africe mohl soutěžit s velbloudy a za to vybírá peníze. Mamka se mě snaží chránit, tak na můj zadek dopadly jen dvě rány řemenem. Já se vysmekl a utíkal přes stodolu na patra k vikýři odkud byl výhled na dvorek. To si budeš pamatovat vykřikoval za mnou. A já si to pamatuji dodnes.