Statečný čokoládový vojáček a jiné fenomény

» STATEČNÝ ČOKOLÁDOVÝ VOJÁČEK A JINÉ FENOMÉNY «



Un frère est un ami donné par la nature.
Bratr je přítel, kterého ti dala příroda.

Gabriel-Marie Legouvé (1764-1812)




Můj kámoš mi kdysi řekl, že já prý „moc visím na lidech”. Slyšeli jste někdy něco podobného? Skutečně to řekl: „poslyš, ty na lidech až moc visíš”.

Znělo to jako něco, za co bych se eventuálně měl stydět. Možná také zrudnout. Překvapilo mě to tehdy. Nikoliv to, že to řekl, nýbrž to tvrzení samo o sobě, že se na lidech dá „moc viset”. To opravdu jde? Ta myšlenka byla pro mne totiž zcela nová.

Později mě napadlo, jak to mohl myslet a co mně tím asi chtěl říci. Názorně to teď budu demonstrovat na příkladu mého bratra, jelikož...ksakru, já snad opravdu na něm visím, možná až moc. Co teď? Ale je něco špatného na tom, že mně na něm hodně záleží a chci k němu mít blízko? On je přece můj jediný bratr!

Takže zběhlo se to takhle:
Představte si studený lednový, únorový, březnový, dubnový nebo jakýkoli jiný ledový den. Ne, toho sněhu si představujte méně, ještě o něco méně...jo, teď to může zůstat. Tak dál. S bratrem jdeme do útulné kavárny. Nejen my dva - je to taková menší rodinná sešlost. Že u jaké příležitosti? Na tom snad nesejde, ne? Rodinná sešlost, to pro tuto chvíli musí stačit. Stejně víc neřeknu.

Takže pokračuji. Vcházíme dovnitř, nenápadně se na okamžik rozhlížíme, v mžiku naskenujeme celý prostor a pak vyrážíme ke stolkům. Táta byl předem instruován a svůj úkol plní na výtečnou. Svým tělem řídí pohyb všech příchozích takovým způsobem, aby vedle mého bratra zůstala alespoň jedna židle volná. To je totiž rozhodující okamžik celého dne. Pamatujte si to, protože to nebudu vícekrát opakovat.

Bratr tedy usedá na židli, po jeho pravé ruce si sedá náš taťka a po levé - schválně, jestli uhodnete... Ovšemže já! Jen by se někdo opovážil a zkusil si sednout vedle mého bráchy namísto mne. Ten by to schytal, panečku, že by se ani nenadál a byl by odstraněn se vším všudy!

Tak to bychom měli. To je úleva, že se to povedlo podle plánu, dokonce bez rvačky. Vedle bratra z jedné strany sedím já a z druhé náš taťulda. A tak to má být. Není na to náhodou nějaký zákon, nebo alespoň nějaké nařízení? Že není? To je ovšem chyba! V naší rodině to nepsaný zákon rozhodně je. Chudák strýček Jonatán. Jednou na to zapomněl a sedl si těsně vedle mého bratra, čímž mi znemožnil zaujmout mou obvyklou pozici. Ale nebyl dlouho ve špitále, doktoři byli šikovní a rychle jej dali opět dohromady.

Abyste rozuměli: já totiž chci, lépe řečeno nutně potřebuji, mít k mému bratrovi blízko. A tím „blízko” myslím nejen blízký vztah, nýbrž blízko i co se týče vzdálenosti v prostoru. Znělo to teď poněkud technicky, ale je to tím přesnější. Zkrátka jsem spokojený jenom tehdy, sedí-li bratr hned vedle mne. Anebo, v nejhorším případě, já hned vedle něj. Kdyby to tak nebylo a seděl by dejme tomu naproti mně, připadalo by mi to, že je ode mne již příliš daleko. Ten stůl mezi námi by mi hodně překážel, byl bych celý nesvůj, cítil bych se blbě, neměl bych chuť ani jíst a doslova bych trpěl. Není těžké si domyslet, že kdyby seděl někde až na opačném konci stolu, nebo - nedej bůh! - kdyby měl být vzdálen ještě víc, třebas až ve vedlejší místnosti, že to by pro mne již skutečně bylo jako za trest. Ne, to si raději nechci ani představit. Dlouho bych takovou situaci nevydržel. Jistě ne déle než 87 vteřin. S tímhle já nic nenadělám, jsem už jednou takový. To si asi jen stěží můžu zakázat.

Ale to ještě není všechno. Já se v jeho přítomnosti dokonce cítím o hodně lépe a má duše se ponenáhlu zklidňuje. Jakékoliv problémy se hned jeví menší a starosti se pozvolna rozpouští. K tomuto blahodárnému působení stačí už to, když je v mé blízkosti, nebo alespoň v téže místnosti jako já. Nemusí se mnou ani mluvit, jenom když je poblíž. Pacholek jeden, nic o tom neví, že působí na mne jako balzám. Moc bych si přál, kdyby tyto doslova léčivé účinky působily také obráceně.

Ale vraťme se do zmíněného lokálu, ve kterém pořád sedíme.

Chci si objednat něco k pití, jenomže číšnice si mě nevšímá, i když již několikrát prošla kolem. Říkám si: budiž, je tady hodně lidí a ona je sama, kolik se naběhá a přesto nestíhá obsloužit všechny hosty, má moc práce, chudinka, vždyť ona si mě jednou všimne, já klidně můžu posečkat, ještě přece neumírám žízní, není to tak hrozné...a tak dále a tak podobně.

Jenomže pak se stalo něco zcela nečekaného. Bratr dostal chuť na čokoládu. Tmavou, horkou a krásně vonící vanilkou. Jak jinak, chtěl si ji objednat.
Ano, máte pravdu, je to naprosto k neuvěření, přímo šokující: číšnice si nevšímala dokonce ani jeho! A to padla kosa na kámen, jen to tak bouchlo! V tu ránu byly veškeré mé ohledy u konce! Ke všemu měl bratr tehdy za sebou více než těžký den. To by tak ještě scházelo, aby nedostal svou čokoládu. Když ji chce, má ji mít a to hned!
V mžiku jsem byl na nohách. Bratr se mě dokonce pokoušel zadržet:
„Nech to bejt, nespěchá to! To je dobrý!”

Ne, kdepak, v žádném případe, pro mne to dobrý nebylo. Teď už bylo pozdě cokoliv říkat a snažit se brzdit mě, jelikož já jsem již byl nastartován. Byl jsem odhodlán zajít pro tu zpropadenou čokoládu až k pultu, tam se vší rázností o ni požádat a také mu ji přinést. A co si myslím o jejich podniku, bych si nenechal pro sebe!
Jak jsem stál, číšnice si mě pak přece jen všimla. Stejně jako lidé u sousedních stolků.
Dalo by se říct, že pokud jde o mého bratra, tak neznám ani vlastního bratra.

Je libo ještě nějaký jiný příklad?
Třebas slyším, že táta bratrovi něco vyčítá a zvyšuje na něj hlas. To se pak postavím před bratra, chráně jej vlastním tělem před tátou (pro vaši informaci: z nás tří mám nejmenší postavu právě já), a řeknu tátovi:
„Nech ho a nekřič na něj, on nic špatnýho neudělal!”

Táta je zvyklý, že pokud jde o mne, nechám si od něj líbit téměř vše, nechal bych na sobě i příslovečné dříví štípat a neprotestuji. Takže když se tak odvážně zastanu bratra, tátu má neočekávaná reakce pokaždé natolik vyvede z míry, že od překvapení záhy zapomene, proč vlastně bratrovi huboval a nechá jej v klidu a míru. A tento účinek mé intervence zase překvapí mne...

Nevím, zdali tato „diagnóza” má nějaký svůj oficiální název, nicméně já jsem si ji pojmenoval „syndrom velkého bratra“. Možná jsou na to i nějaké hezké barevné pilulky, ovšem já si v tom libuji.
Jo, a - i kdyby to šlo, léčit se z této „nemoci” se rozhodně nehodlám. Spíše naopak: v brzké době s radostí očekávám prudké zhoršení stavu!

Jak jsem již napsal výše (pamatujete?), můj kámoš říká, že já prý moc visím na lidech. Někdo jiný si zas může myslet, že moc žvaním. Možná to tak doopravdy je. Kupříkladu celá tato povídka by se dala vyjádřit mnohem stručněji, dokonce až pěti slovy: svého bratra mám prostě rád. Tečka.•


______________________________


10.duben - Mezinárodní den sourozenců, iniciován v roce 1998 Claudií Evartovou na památku jejích sourozenců Alana a Lisette, kteří tragicky zahynuli

...co tak popadnout telefon a říct těm našim bráškům a ségrám v tento (nebo v jakýkoli jiný) den něco, co zahřeje duši, dokud je čas?