XPH

No, tak jsem se lekla, no. Vy byste se nelekli, kdybyste na planetě, kde si myslíte, že nikdo není, potkali člověka? Teda snad to je? Nebo ne? Vypadá, jako, že je. Asi je. Hrozně mne vyděsil. Navíc i mluví. Já už jsem hrozně dlouho nemluvila. S nikým. Několik let. Nepoužívám automatický záznamy, já si všechno píšu, klávesnice je moje kamarádka. Povely v lodi i modulu dávám přes kódy, mám ráda čísla. Jo, je to staromódní, ale mně se to líbí. Taky mi přišlo divný mluvit sama. Naposledy jsem mluvila před čtyřmi roky s Nenou, na lodi. Byly jsme tam už jen dvě.
Vůbec nevím, jak jsem se sem dostala, navíc tenhle…Chlápek starší, asi jako kapitán, tak nějak. Moc to nepoznám. Už si to nepamatuju.
Jmenuje se Jan. Fakt je od nás. Je tady už dýl. Přiletěl s jednou tou zásobovací lodí. Prý jedinou pilotovanou, ty druhý dvě byly automatický. Je to ale divný, že by ho sem poslali. Co tu dělal ty roky. Stavěl tuhle stavbu? To teda dost relaxoval. Čekal na nás?
Všechno je zvláštní. Jo, postavil to. Všechno, úplně všechno je tak neuvěřitelný, že mi to stejně nebudete věřit. Nic z toho, co umíme vysvětlit, spočítat, předpovědět, odhadnout, nic z toho v tomhle příběhu neplatí. Jenže, nejspíš nemám moc možností, to nějak prověřit, je to tak fantasy, že já mu věřím. Úplně všechno a přesně tak, jak mi to vyprávěl. Není nejspíš moc hovornej, tak umí říct všechno a zároveň tak úsporně, že Vás jeho slova nezahltí, jsou jen takovou tenoučkou linkou, která píše příběh na jehož konci je sice tečka, ale ten zbytek je úplně na Vás. Na tom, jak chcete věřit. No, jsem tady a věřit můžu nebo ne. K čemu by mi byla nedůvěra? Tady? Není tady takovej zástup, abych si kamarády mohla vybírat. Navíc já si vlastně nikdy nevybírala. Jako malá jsem žila s rodiči v sektoru, tam žádný děti nebyly. Školu jsem měla jen přes obrazovku a potom… Potom mně naši přihlásili do výběru a … vyšlo to. Měla jsem ohromnou motivaci, dřeli mně jako nikdy, nic jinýho než úspěch a plnej počet takků pro ně neexistovalo. Pro mně vlastně taky ne. Byla jsem pyšná, jak ostatní nedaj to, co já ano. Byla jsem nejmladší a nejlepší. Nejspíš by to ale nestačilo, kdyby moji rodiče nebyli v týmu X23. Jenže oni byli, bez nich se nemohlo dojít k určitým výsledkům v oblasti biologického výzkumu. Nechci tvrdit, že byli nenahraditelní, to není nikdo, ale byli nejlepší, v tý době rozhodně ano. Byli dva a tvořili jedinečný tým. Dokonale mohli zamezit úniku dat, protože pracovali na části výzkumu mPH1C, jo, přesně na tom. Možná nerozumíte těm číslům a písmenům. To je ale nejspíš jedno, protože buď je znáte a víte, pak je zbytečný je objasňovat a nebo ne. Pak je to zbytečný taky, protože taková přednáška by byla dlouhá a nejspíš pro Vás nezáživná.
Ve zkratce – dostala jsem se výběrového týmu 12 lidí, kteří byli určeni pro prvotní osídlení planety s označení XPH. Jen 12 lidí ze všech, kteří byli ve výběru. Kromě dospělé a zkušené části posádky, bylo vybráno, vzhledem k délce letu – předpoklad byl 15 let za Soustavou (počítáno bez Teorie jen podle „ našich“) taky 6 lidí ve věku 15 – 19 let. No, nebyla jsem v toleranci, ale jak už víte, nakonec…jsem se dostala mezi ně. Ve svých dvanácti letech jsem se rozloučila se svými rodiči a věděla, že kromě obrazovky a kontaktu v Soustavě se s nimi už nejspíš nikdy v životě neuvidím. Pro cestu na XPH jako osídlovatelé nebo vědci by už byli příliš staří. Odlétala jsem a přesto jsem byla hrdá na ně a samozřejmě i na sebe, že jsem to dokázala. Opravdu budu u něčeho úplně nového pro všechny a bude to skvělé.
Nesmějte se, já to tak skutečně viděla. Věřila jsem tomu. Myslím, že všichni, minimálně posádka, tomu věřili. A moji rodiče možná věděli, že je to jediná možnost, jak přežít. To nevím, ale je to dost možný, vzhledem k dalším událostem, který potom nastaly.
Nevím, jak jste na tom s matematikou, fyzikou a všema teoriema o prostoru, čase, rychlosti světla a pohybu těles. Chci Vám jen napsat, že nejsou až úplně platný mimo Soustavu. Ne, že by byly úplně mimo, ale maj´ různý detaily, který se neukázaly jako úplně platný, nebo platný s výjimkama, nebo různý kombinaci možných. Nechci Vás unavovat, stejně, pokud tohle čtete, tak už to víte.
Je Vám minimálně jasný, jak jde čas na Zemi a jak tady. Z toho je jasný, že naše mise musela počítat i těmito fakty. Proto nás děti vzali s sebou. Počítali s různými možnostmi, některý realizovali, některý ne. Něco vyšlo, něco ne. Bohužel, třeba Kesu to stálo život. Protože něco zkrátka ani věda nedokáže předvídat. Jak říkal kapitán: „Život je tak složitá věc, že pokud ji chceme ovlivňovat, příroda nám často jasně znát, kdo že ji ovládá.“