krušnohor/s/kyselo...
na sladko...
» autor: enigman |
kráčím závějemi
zlátnoucího listí
zádumčivě krásnou
víte co je na ní zvláštní?
pořád je
v ní cosi nového
a dosud netušeného
ještě jsem stále nevyčerpal
to vjemové bohatství
kterým oplývá
cítím podivný neklid
skrz chodidla kůži i oči
a do duše neomylně nasávám
sladkobolné tušení věčnosti
chápu nejasné souvislosti
rozumím šepotu větru
zurčení horské bystřiny
jsem v souzvuku
s tajemným rytmem
naplněn pokorou a úctou
sám a přece obklopen
hlasy všech jejích životů
ze skal
opuštěných štol
vymletých cest
hraničních kamenů
osamělých ruin
i zarostlých pomníčků
dychtivě vstřebávám
její zapomenuté poselství
poddávám se zasvěcení
a střípek po střípku
skládám obraz poznání
z těhotného ticha
bělostných horských plání
či časového vakua
zasněných rašelinišť
kde jen kovový bzukot hmyzu
ruší něžný dech té nedotčené
vtahuje mě do své existence
proudím v stříbronosných žilách
a podléhám jejímu magnetismu
vlastně snadno a rád
nebráním se tomu silovému poli
co neviditelně zasahuje
vlídností kontinuity
a sounáležitostí
kdosi o ní řekl
že je krasosmutná
s mollovou melodií
a zní jako blues
zjizvená
stovkami odvalů
jam a propadlin
protkaná
spletitou sítí šachet
divoká
burácením vichřic
i vytím hladových vlků
slyším v ní klapot a bušení mlýnů
stoup a hamrů
cítím žár její výhně
z hutí a skláren
klaním se její zručnosti
při tvorbě krajek lžic hraček
či perleťových knoflíků
vyzařuje
bouřlivé mládí
svérázný život
blahodárný klid
všechno je to v ní zašifrované
a když na to přijde
je tak trochu odrazem mé duše
zlátnoucího listí
zádumčivě krásnou
víte co je na ní zvláštní?
pořád je
v ní cosi nového
a dosud netušeného
ještě jsem stále nevyčerpal
to vjemové bohatství
kterým oplývá
cítím podivný neklid
skrz chodidla kůži i oči
a do duše neomylně nasávám
sladkobolné tušení věčnosti
chápu nejasné souvislosti
rozumím šepotu větru
zurčení horské bystřiny
jsem v souzvuku
s tajemným rytmem
naplněn pokorou a úctou
sám a přece obklopen
hlasy všech jejích životů
ze skal
opuštěných štol
vymletých cest
hraničních kamenů
osamělých ruin
i zarostlých pomníčků
dychtivě vstřebávám
její zapomenuté poselství
poddávám se zasvěcení
a střípek po střípku
skládám obraz poznání
z těhotného ticha
bělostných horských plání
či časového vakua
zasněných rašelinišť
kde jen kovový bzukot hmyzu
ruší něžný dech té nedotčené
vtahuje mě do své existence
proudím v stříbronosných žilách
a podléhám jejímu magnetismu
vlastně snadno a rád
nebráním se tomu silovému poli
co neviditelně zasahuje
vlídností kontinuity
a sounáležitostí
kdosi o ní řekl
že je krasosmutná
s mollovou melodií
a zní jako blues
zjizvená
stovkami odvalů
jam a propadlin
protkaná
spletitou sítí šachet
divoká
burácením vichřic
i vytím hladových vlků
slyším v ní klapot a bušení mlýnů
stoup a hamrů
cítím žár její výhně
z hutí a skláren
klaním se její zručnosti
při tvorbě krajek lžic hraček
či perleťových knoflíků
vyzařuje
bouřlivé mládí
svérázný život
blahodárný klid
všechno je to v ní zašifrované
a když na to přijde
je tak trochu odrazem mé duše
Tipů: 12
» 20.12.20
» komentářů: 3
» čteno: 353(7)
» posláno: 0
» nahlásit
» 21.12.2020 - 11:29
Jsou chvíle, kdy obrazy za sítnicí přestávají být latentní. Pěkne napsané.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: ozvěnám... | Následující: dušenaživo...