Pan Češtin

Pan Češtin je moc fajn,
mám ho moc rád, líbí se mi,
odmala mi vyprávěl pohádky,
učil mne vtipy, i ty sprosté,
ale od něj mi sprosté nepřišly.
Taky mne učil číst mezi řádky,
to je tam, kde se vejde nejvíc slov.

Pan Češtin je fešák,
mnohá mladší se za ním ohlédla,
ale nerozumí mu.
Pan Češtin je těžký,
to ne, že je jako tlustý,
je tak akorát, ale unést ho je dřina.
Pan Češtin je skromný,
chodí jen k nám, jinam ho ani nezvou.
Vážím si ho,
i proto, jak moc toho snese,
těch novotvarů
jako v rakovině,
těch cizotvarů,
kdo je na vině?
My sami
při pivu i víně,
lhostejní, krutí, líní,
světarovní, bezohlední
k panu Češtinovi,
plácáme se (i ho) ode zdi ke zdi,
z extrému do extrému –
Gulasch aus einem Topf –
čerez věčnyje vrémeňa –
to audition for new big brothers...

Pan Češtin mluví tak mazlivě,
má chvíli tak měkký
jazik,
když hladí, laská, obkládá, léčí, chlácholí
bolístky ducha, duše i těla.
Chtěl jsem mu za to poděkovat
a napsal mu básničku...

Pan Češtin má mnoho přátel,
kteří mu rozumí, snad i víc,
než rozumí on sám sobě,
určitě a jistojistě však víc,
než panu Češtinovi rozumím já.
Jsou to dobří přátelé,
jistě mi poradí a opraví
ta má nevědomá zpronevěření
vůči panu Češtinovi.
Jistě mi vysvětlí a dají to,
co škola nedala, co jsem již zapomněl.
Jsou hodní, ukázali mi,
jak jindy tvrdě může znít
jazyk,
drsný, výhružný, odpuzující,
když laje mi a urážlivě odsuzuje,
že jsem se před čtyřiceti lety nenaučil
vyjmenovaná slova po Z.
Ale naučil...
... za mých mladých let se říkalo:
Drzý jazyk ozývat se – brzy Ruzyně.
A vše spěje k tomu,
aby i vnoučata se učila ta samá...

Pan Češtin mou báseň nikdy nečetl,
nedostala se k němu,
pro můj stud k jeho jazyku,
pro to, co jsem se nikdy nenaučil,
z blbosti,
z lenosti...

Pane Češtine, občas vás zarmoutím,
neb jen chybami člověk zmoudřel,
ty hrubky přejděte ruky mávnutím,
ale budu se Vás učit... abyste neumřel.