Slzy a cibule

Když v kuchyni jsem se ometal
už jako kluk i mladý muž,
z cibule hned oči pálily
jak při krájení do ní vjel nůž...

Nůž poslepu před prsty tančil
oči vlhké ve velkém slzy ronily,
Proč však nad cibulí víc,
než nad sny, co se nesplnily?

Až nyní, co přezrálý už muž
moudřejší jsem, ne o mnoho
už vím, že síra za to může
ač v cibuli jí je nemnoho.

Při krájení cibule nadrobno,
se buňky plné síry boří,
a těkavé látky se uvolňují
do těla když nůž se noří.

Mořem vzdušným do očí vplují
stále vlhkých, tak jak být mají,
v očích kyselinou sírovou
a sirovodíkem se stávají.

Oči se brání, vláhu roní,
ředí a vyplavují pláčem,
snad tím vetřelce se zbaví,
víčky mrkají jak stěračem.

~

Je snad dnes cibule již jiná?
Proč nepřiměje mne už k pláči?
Snad došly po letech mé slzy?
Vyschly snad oči, co nic nezračí?