v kapilárách...

byl to podivný večer
v ten den
kdy se svět otevírá

to mě vždy lákalo
hledět vzhůru
do středu černého otvoru
a uvidět Siria

manové stoupají
a nahoře je most
vlastně spíš most
od člověka k člověku
kdo by totiž šplhal
až tam nahoru
kdyby se nechtěl vrátit dolů
jiný než býval
aby se znovu setkal
se svým plemenem
ale jinak než předtím

přitiskla se ke mně
a já se díval do jejích očí
naslouchal její melodii
a říkal si
že je svět koneckonců
docela pěkný
s takovou hudbou
jež je melancholický pokrm
těch kteří žijí láskou

smát se jako blázni
a cítit se povzneseni
nad trpící lidstvo
pod záminkou
že mu pomáhají
aby vybředlo
ze svého postavení

jde však i o něco jiného

je to zvláštní
vždy když mě totiž navštíví
naráz padají stěny
spousta věcí zmizí
nebe je najednou
jako z pohádky
hvězdy padají na ošatku
klidně by se daly oloupat a sníst
odkudsi vzlétne Lohengrinova labuť
a za tím vším...