Ospalé nádraží

Nad kolejnicí horkem tetelí se vzduch,
a z pražců stoupá ta ostrá vůně
karbolu, jež pro jiného je jen puch.
Průvan jen slečně
lehounce sukýnku nadzvedl,
dívce se líce z toho červenají,
zasněně muž v hospůdce půllitr pozvedl.

Střecha čekárny žárem popraskává,
v dusnu se snad potí i na mukách ježíš.

Černá kočka líně se otřela o bílé šaty
té paní, co ze svatby exmanžela se navrací,
a ta dívka s neposednou sukní
a s dolíčky, má odřené
z nových bot kotníčky.
Šraňky se skřípěním padnou k zemi,
a výstražně rozezní se lin-tin-tin,
paže semaforu znaveně klesla na stůj.

Pozor, pozor! Služební hlášení!
Expres Štěstí stanicí jen projíždí a nestaví!

Bílý kocour se líně otřel o černý oblek
toho pána, co se z pohřbu své ženy vrací,
horkem škytne v kočárku dítko,
a upocenou ručkou dře si
na prdýlce potničky,
Z Moravy s demižonkem a láhvemi
stréček přijel, a hned pleskačku
se slivovicou synovci nabízí, okoštuj.

Na dědu spícího babča pomlaskává.
Masařka v síti pavoučí nezmítá se již.

Nad kolejemi stále tetelí se vzduch,
a kol pražců roste lebeda a rmen,
v tom dusnu je slyšet jen bzukot much.
Opět průvan slečně
lehounce nadzvedl sukýnku,
a pelargonie v truhlíku se červenají,
okouzlen v hospůdce dědek zvedl sklínku.