Průjezd I.

Teplo? Tady? V noci? Leda v nějakým romantickým filmu. Zima děsná, klid, čekáme, všichni. No, spíš obě strany. Kdo, dřív. Se prozradí – pohybem, šumem, odleskem. Já? To těžko, to nevyjde. Jsem trpělivost sama. Všichni teda čekáme. Já na klidný průjezd, oni? Na to zboží přece.

Nejsem tu sama, pochopitelně. Je nás tu pár. Sam, Tey, Mick, celkem … asi se nehodí nejspíš říct kolik. No pár, zkrátka. Jich? Asi víc, ale oni něco chtějí, my jen znemožnit, aby to dostali. Máme podporu, spojení, jsme jen takový dotykový čidla, něco jako kamera se zaměřovačem a ostrou municí. O něco přesnější, pohyblivější a podstatně levnější drony. Jsme my, protože technika, jak známo, je drahá.

Tak si tak říkám, proč já jsem tady. Co tady dělám v týhletý zemi? V týhle, v jiný, cizí…Vždycky je nějaká, kde jsem. Dávno to nepočítám. Země, mise, dny, týdny. Proč taky? Takovýhle jasný a průhledný věci dělá za mne a tisíce jiných technika. Jsem několikamístné číslo v systému, ke kterému jsou přiřazována data. Mnoho dat, tisíce dat a některá z nich jsou i skutečnými daty ve smyslu od- do, tam a tam. Všechno má nějakej kód. Tady? Nejen, ale i . Vlastně jsme tu taková skupina kódů s kódovanými úkoly. Už mi asi nejspíš taky moc svítilo na hlavu, přes den.

Tak co je? Čekáme. Ano, umíme čekat. Dost těžká součást výcviku, mimochodem. Máte pocit, že je to jednoduchý? Jo, když čekáte u kasy v supermarketu, tak ovšem nevíte, co je to čekat. Hodiny, desítky minut slitý
v nekonečnou řadu, která vás ovíjí svojí statičností.

A vy? Dáte tělo do absolutního klidu, soustředíte mysl a zapnete mozek na nejvyšší otáčky spolu se všemi smysly. Protože všechno, co se děje kolem vás má nějakej význam, něco ukazuje a když vy to vnímáte, vyhodnotíte a zapojíte do celku… učiníte správné závěry…jste tady.
Kde to zase jsem? To je teorie, ne, už vás nebudu unavovat. Vy chcete dynamiku, že? Akci! Někteří dokonce boj! Krutý a nelítostný, nejlépe. S vítězi na správné straně, nulovými ztrátami a dokonalým make-upem při focení.

No, tak to nevím, to nejspíš jinde. Dynamika je jen při povelu. Základem je právě to čekání. Taky povely jsou jasný, pro vlastní samostatnou iniciativu nemá jaksi armáda příliš pochopení. Boj? Někoho bolí i vyndání třísky. Tak to by tady pro něj nebylo. Nemůžu samozřejmě říct, že všechno, ale někdy? Základem je bolest si nepřipouštět. Moc pěknej základ. Ale nejspíš to vážně pomáhá. I když??? Třeba taková maličkost jako tlaková vlna, mrskne na vás cokoli co má v cestě, a je jí úplně jedno, že to váží mnohonásobně víc než vy, je to třeba z betonu, kamene ( to v lepším případě). Vy víte, že nastane, jděte jí z cesty, jinak…?

Střela z druhý strany, nejspíš nejočekávanější, taky nepohladí. Stejně máte na starosti jiný věci, tak zkrátka tímhle se snažte příliš nezabývat, pokud to jde.

Nelítostný? Jo, to jsou takový slova. Zajímavý. Jste nelítostní? Opravdu? Někdy je to tak strašně složitý a komplikovaný, že jeden by potřeboval nějakej Time out, chvilku na vyhodnocení, ale není. Asi sekunda, někdy ani mnohem míň. Do ucha vám ječej jejich řešení, ale jste to vy, jenom vy. Nejsou to jejich ruce, zbraně, ne! To vám se pak promítá ten film kdykoli se mu zachce. Kdykoli to umožníte svýmu svědomí, paměti, myšlenkám, nazvěte to jak chcete.
A…každej chce mít svědomí čistý… většinou…je-li to možný.

S vítězi. Kdo prohrává rád? Teda u nás? Pořád to slyšíme, výcvik, trénink, výcvik, automatizace reflexů. Vlastně my se učíme všechno, všecičko, co je člověku přirozený obracet. Mít dokonalý reakce, většinou obrácený, než v běžným životě. Abyste mi dobře rozuměli, my to chceme, to ano, my chcem bý ti nejlepší, jenže? My jsme taky smrtelný. Minimalizace chyb. Ale nejsme neomylní. Jen u nás je to někdy chyba první a poslední.

Make up? To je taková hravá záležitost. To nám jde – zelená, zelená, černá, hnědá, jo, to jde i chlapům. Jen na focení teda nejsme. To ne. Živé terče. Po zásahu se nerozleje kečup, neozve se „dobrý“ a nikdo nevyskočí k novýmu záběru. Není to film a my nejsme herci. Vlastně? Víte jak to myslím, nejsme určeni pro showbyznys.

I když nějaký scénáře pro nás jsou, kamery nás často snímaj a obchody taky podporujem. To ano.
Tak jak? Za chvíli tu bude ten transport. Tak jak to bude? Ano vidíme, je, počet, vybavení. Vybavení? Vlastně mají velice dobrý. Ó ty obchody, obchodníci, trasy a kanály. Prodeje a přeprodeje. Tohle je byznys a veliká show. Tohle!

My vidíme je. Oni? Těžko, i když? Největší chybou je podcenění druhé strany. Nikdy nepodceňuj nepřítele, počítej s tím, že má minimálně stejné vybavení, tvoje výhody musí být jinde. Jo, máme to pokrytý, rozdělený a …to znamená, že já mám támhle ten sektor. Toho, toho, a taky toho úplně vlevo, jo, toho co se krčí za tím keřem. Taky tam vzadu? Ne, to už je Sama.

Vždyť je to vlastně komický. Nikdo z nás tu není úplně za sebe. My, řidiči, oni. Každej z nás jede podle něčích not. Každej dělá co má, co dostal za úkol. Kdyby ne? Kdybychom ty úkoly neměli? Byli bychom tady? My? Oni? Oni nejspíš ano, jsou tu doma.
---
My? Já? Mám tady být? Proč nepeču jablečnej koláč, nevařím k tomu a čaj a jedním okem nekoukám na zahradu, jestli se tam Carin nepere s Jonasem? Mohla bych kontrovat, že péct neumím, piju raději kávu a…Mohla bych. Nejspíš nevím, jestli bych to vůbec dokázala. A možná vím, že ne. Ten celek, všechno. Možná, že to pečení by se nějak naučit dalo, čaj umím, jenže…

Někdy máme pocit, že teď, právě v tuhle chvíli je všechno dokonalý a nic, ale vůbec nic nám ten okamžik nezkazí. To ne, ten kraťoučkej okamžik ne, ten ne. Mnoho jiných , dalších ano. Jednou? Jo, nějak se poskládáte zase zpátky. Řeknete si, že to se v takovým povolání stává. Ano, všichni s tím počítáme. Jenže taky doufáme že zrovna nás to nějak obejde. Že budeme lepší, obratnější, rychlejší, údernější, zkrátka…že…

To skládání se zpátky, vám ale netrvá sekundy, jako třeba složení zbraně. To není otázka cviku, v tom se ani cvičit nechcete. No, možná nejste tak dokonalí, jako ti druzí. Takže, ano, sice to nejspíš nikdy nebude úplně za vámi, ale víte, že nic nezměníte a jdete dál.

Pak… Není to takový, je to jiný, nesrovnáváte. Taky krásný a vy věříte, že napořád. Že podruhý už se to nestane – zrovna vám. Že by to byla neskonalá náhoda, úplně si takovou představu zakážete. Protože jinak byste samozřejmě museli ihned oba odejít a dělat něco jinýho. Jenže, co je vlastně úplně bezpečný? I na prodavače zmrzliny v parku může spadnout strom. Tak si tak hezky pomalu vplouváte do krásný reality, chvilku v ní i jste a …Zahrada, koláč a čaj se odkládají...
-----
Vidíte ty na druhý straně. Každé mrknutí jejich očí, nervozitu kdy dostanou povel. Kdy zmačknou spoušť. Ale dneska? Už je vidíme, auta samozřejmě. Ty druhý vidíme dávno.

Klid, kolona se pohybuje stálou rychlostí, nic dalšího. Konec průjezdu. Nic se nestalo. Dívala jsem se na jejich rozčilený tváře a zmatený otáčení někam dozadu.

Nejspíš to tak bylo. Ten, kdo řídil jejich ruce na zbraních nebyl žádnej šílenej fanatik. A jestli jo, tak lidi, pro něj měli cenu. Bylo jasný, že z míst, kde jsou oni a kde my, není možný mít úspěch. Poziční výhoda. Jednoznačně na naší straně. Zajistili jsme bezpečný průjezd transportu zbraní ke druhé straně tohoto konfliktu. Čekáme do tmy, přesun zpět.

pokračování zítra