Té Mé-um

Dokonalá v očích mých, ač to nevidí,
co obilné lány vlní se vlasy plavé,
lýtka tvarů amfor z vraků řeckých lodí,
sluncem plavená mi voní, líbám rty slané.

v mlžném oparu halenky skrytá úbočí,
strun harf zní liběji její hlas, i kdyby lál,
jasných hlubin pln zřím víc než barvu očí,
s pokorou i v poddanství víc jsem než král.

Z nepaměti věků znám ji, neznámou není
svazující stříbřitá nit propojuje nás,
a ač neznámou zdá se, co chvíli se mění,
přec struny mé naladí, v nich ladí zas a zas.

Zralý již muž jsem a stále to nevím,
jaké to mámení vábí mne, jaký sen sním.