Víla v bařinách

Víla malá pohádková,
v bařinách zablouděná,
silami nehezkými,
silami nepěknými,
silami zlými, poťouchlými,
zavedena na místo temné,
kde mokřadem zapomnění
probublává paměť utopených,
kde z bažiny nepochopení
táhne se puch lhostejnosti,
kde močálem beznaděje,
namísto světýlek naděje
blikají jen bludičky osamění,
v temnotách stínů stínů,
umbře hvozdu tmoucího,
stojí sama osamocená,
sama sebou již neviděná,
unavená z trápení,
slepá, ač vidoucí,
malá víla,
a neví kudy kam.

Jak k naději přes beznaděj?
Jak k záři slunce stínem jít?
Kde sílu vzít bezmocí když má jít?
Na co vzpomínat, tone-li v zapomnění?
Koho se na cestu ptát když nikoho není?
Slzička kutálí se po líci,
a než skápla
a v černé vodě se zatratila,
daleké světýlko odrazila,
a víla zrak hned zbystřila,
neb v temnotách uvidíš světlo spíš,
a již za světýlkem chce vykročit,
za světlem naděje
do daleké Budoucnosti,
vykročí...
...a v poslední chvíli se zarazí,
pod střevícem se bahno tetelí,
a chvěje se radostí
jakou dobrotu mu osud nadělí.

Kudy jít, kam se vypravit,
když cesty nevidí,
všade jen močál smrdutý
jenž smrtí nešidí?
A hle.
Jen skok před ní drn pomluv plný,
o kus dál balvan jež tvrdostí se chlubí,
a o skok dál pařez pýchou nahnilý,
a opět skok, opět drn, ten zla pln,

Již nemešká, a skáče skok a skok,
tu od pýchy se odrazí
a zde od zlého slova,
zde od pomluvy,
odráží se zas a znova,
odráží se od závisti i od záště,
a od lží, i od drnu hněvova.
a tak skáče, skáče,
bařina tuhne před jejími kroky,
a již jen kousek je
od toho místa,
jak se mu tak pěkně říká,
od domova.
To je tam,
kde doma cítí se,
a to vše, co si odskákala,
se k ní domů
již nedostane se.