Místa

Bílá kolem dokola. Občas probleskne a někde vykukuje tmavá skála. Ale jinak? Nebetyčná, vlastně nebe se dotýkající bílá, jiskřivá, krásná, chladná, přitahující, dokonalá. Jdete, sníh vám křupe pod nohama, lehce jako po křehoučkém skle, při každém kroku slyšíte to krystalicky čistém křupnutí vrchní vrstvy a samozřejmě hned krok dokončíte, ale v tichu kolem Vás se někdy zdá, že právě Vy jste ten největší ničitel majestátnosti hory. Jste to vy, kdo ji chce pokořit. Pokořit? Ne, vy jen chcete být na ní. Dokázat především sami sobě, že umíte, že ji respektujete ale, že něco, co nejspíš neumíte přesně definovat, vás tlačí nahoru. Protože právě tam, nahoře, je ten výhled, který je pro vás tím nejkrásnějším. Vaše stopy jsou tu jediné, alespoň dnes.

Původně byla nedotčeně krásná a my si ji pokořili. My! Dnes je mnoho míst, která chtějí vidět všichni. Protože je to dobrodružství, patří to k dobrému tónu, ti druzí už tam byli, jsou tam krásná selfie. Tak dost, nejsem tam. Nikdy bych nestála frontu v 8 000 metrech. Vlastně ani mnohem níž a nejspíš proto jsem právě tady. Určitě tohle není nejtěžší výstup mého života, ale mám to tady ráda. Málokdo tudy jde. Pro výstup není nejkratší, ani optimální. Je to místo, která mám ráda pro mnohé – polohu, přírodu, techniku a …klid, který tu je. Obklopena horami, v sevření dvou štítů a přece volná. Mým cílem je hrana. Jste najednou mezi, na přelomu, chcete-li. A přesto je to místo, kam dnes mířím. Dojít jen sem touhle cestou nemá vlastně smysl, proto tu nikdo nebývá. Pokud chcete na štíty vpravo, či vlevo, většinou jdete na ně, tudy maximálně z jednoho na druhý, ale to je skutečně dost obtížné. Tak jsme ji jednou přešli a já byla nadšena. Ne z toho, že jsme zvládli oboje, ale z tohohle místa. Připadám si jako na hraně světů. Přede mnou jsou ty nejkrásnější výhledy, mohu Vám samozřejmě popsat všechny vrcholy, údolí, ale proč?

Nemusíme být na vrcholu a přece nám může být fajn. Jsou místa, která jsou našimi vrcholy bez ohledu na jejich nadmořskou výšku či hloubku. To jejich vnitřní krása nás k sobě láká a přitahuje. Jejich magnety v našem nitru způsobují zmatení a střelka stále ukazuje k nim. Někdy nás možná na chvilku zlákají jiné cíle, ale nakonec se k nim pokorně vracíme.

Většinou víme, že nejsou snadno dostupná a přesto… k nim jdeme, plujeme, stoupáme, letíme. Protože…jsme tam …
Každý z nás má taková místa. Míra jejich sdílení je rozdílná. Co nás ale všechny spojuje je jejich existence.

Máme je rádi a jsou naše…