Polední pohádka v lednu

Ulita komínu na dně rybníka
kouřové bubliny z pod fajfky vodníka.

Odlesk vhledu v průzračném ledu.

Nebeské světlušky
spřežení závoje
vláček.

Skromné mňoukání ...

Chybí jen Moudivláček.

Závan nedočkavosti
jara
nevinně rozkvetla
s důvěrou
sama.

Bělounce halena.
Na ostří břitu
jen tančí...

...šel bych jí naproti...

Avšak ...
diamant meče,
nohy mi svleče.

Hudbou tančí jen,
z pod vánku
plamen svíce,
božího kahánku.

Sedíc tu přikován,
okovy něhy
švitorka rozezní,
nesmělé břehy.

Slza už přimrzá,
v řasu mou oční
asi tu zůstanu
do doby noční.

Lodička ve tvaru ušního boltce,
mazlím se zurčením potůčku,
přírodou spravován
usnul jsem
okouzlen otvorem ušního lalůčku.

Bože... chvíle jsoucí
mnohým tak vzácná.

Dech hezky beroucí
věčnost
životem lačná...