Deník studenta

Člověk sem přijede a do doby, než ho schladí první přednáška se cítí jako pán. Vysokoškolák. Vyšší, lepší, chytřejší. Díky bohu tenhle pocit zmizí v momentě, kdy si dotyčný, či dotyčná uvědomí, že přes prázdniny zapomněl i to, jestli je pravák, nebo levák. Abych se představil, jsmenuju se Pavel a dovolil jsem si studovat chemii na univerzitě v Pardubicích. Konkrétně obor pojmenovaný chemie a technická chemie. Nic neříkající, vím. Sám se snažím objevit kořeny toho názvu už druhým týdnem, prozatím marně. Ale od začátku.
Nastoupil sem na kolej po řadě otravných procedur s otravnou paní. Vejdu do pooje, hrdě odemykající dveře, co pamatují snad i vynález dveří. K mému překvapení prostor za nimi stačí tak akorát na to, aby se otevřely. Vážně. Největší živočich, co by byl schopen tu normálně žít, je laboratorní myš, který nevadí úzké prostory. A to tohohle prostoru se máme vejít dva. Naštěstí umíme spát ve stoje, takže pokoj se stává vyloženě pohodlným. Teď vážně.
Nastoupil jsem, vyházel jsem kolem sebe všechny věci, co jsem u sebe měl, pak, uvědomiv si svou setrvačnost jsem se zase oblékl a ohlédl se za spolubydlícím. Nikde, nikdo. Nic. Až na ustlanou postel a pantofle. Uvědomte si, člověka to dokáže v neznámé situaci celkem rozrušit. I vydal jsem se objevovat Pardubický noční život a po návratu (By vočko 2 hodiny) jsem s překvapením zjistil, že přibyl batoh. A zmizela jedna pantofle. Otočil jsem se na podpatku´ s tím, že můj spolubydlo je oficiálně duch a jal se proniknout hlouběji do velkoměstské tmy. Další návrat mi nabídl jen další otázky, páč zmizely všechny pantofle a přibyl notebook, což mohlo indikovat ducha ovládajícího IT...
Protože jsem byl znaven prozkoumáváním tmy, ustlal jsem si a usl spánkem spravedlivých. Jaké bylo mé překvapení, když jsem ráno uviděl svého kolegu, živého, zravého a hmotného. Spící človíček, o něco starší, než já. Vypadal spíš jako méďa. I přestal jsem se bát a vyrazil se prospat na některou z mnoha záživných přednášek. Vrátil jsem se, byla zhruba jedna hodina. On furt spal. Dal sjem mu k ústům zrcádko, abych se přesvědčil, jestli vůbec žije. Naštěstí ano. Tak buclatá mrtvola by se bezpochyby špatně uklízela. Sedl jsem k notebooku, napůl k učení, napů ke hrám a čas od času jsem se nenápadně otočil, abych se přesvědčil, jestli ještě spí. Spal. Pořád. Spal v jednu, ve dvě, ve čtyři, v 6... Ten člověk se probudil až v 8 hodin večer. Už se mi nechce psát. Pokud chcete pokračování, stačí říct.