Dopis v láhvi

Na břehu v příboji opět sám stojím,
moře ve slunci hoří a zrak přitahuje,
oceán i slunce jas, s obojím život spojím,
moře své paže – vlny ke mne vztahuje...

...a k mým nohám
láhev v korálu obrostlou vyvrhuje.

V dlani tu láhev svírám s hrdlem zalitým
voskem na kámen ztvrdlým, pod ním je list,
v úžasu dobývám nitro s dopisem skrytým,
o déjà vu přemítám, vždyť jsem si jist...

...že samy mi na rty ulpívají
slova dopisu, jež pokouším se číst:

„Na palubě ve vlnách opět sám stojím,
moře ve slunci hoří, až ke mne dosahuje,
s oceánem, i s životem se loučím,
moře vlnami v sebe mne pohlcuje.

Jsem vodní tulák, moře je touhou i štěstím,
moře je peklo i ráj, i čas zde jinak plyne,
jsem námořník, moře mi je i prokletím,
Bože, odpust tomu, kdo na zemi zhyne...“

Na břehu moře stojím v rozechvění,
pergamen starý sta let si zrakem měřím,
z láhve vyvržené z přílivu zavlnění,
té samé, kterou jsem kdysi moři svěřil...

...ach, jak je to jen dlouho?
To jsem ještě v jiném těle žil...