Nedo-bytná

Opět,
tak jako včera,
tak jako předevčírem,
tak jako minulý týden,
jako před měsícem,
a jako v minulém životě,
přistoupil jsem k ní
a lehce ji pohladil po šíji,
jen tak lehce, hřbetem ruky.
Zachvěla se.
Opět.
Věděl jsem již, co cítí.
Lehce jsem ji pohladil po tváři,
jen tak lehce, bříšky prstů.
Plaše se po mne ohlédla,
a já se opět propadl do jejich očí,
tak rychle, a tak hluboko,
že jsem si ani neuvědomil
barvu těch očí
ve kterých se utápím.
Opět.
Lehce jsem ji pohladil
od krku ke klíčku,
jemně, již celou dlaní,
a pokračoval níž,
až do polorozhaleného
růžového župánku.
Lehce mi položila dlaň na ruku,
a jemně ji nasměrovala
jiným směrem.
Je, a byla vždy, mistrem
neverbální komunikace.
Velmi jemně mi tím řekla
„Teď ne!“
Opět.
Velmi jemně jsem se verbálně zeptal
„Kdy tedy?“
Lehce mi odpověděla,
„Nevím.“
A já už věděl,
opět,
že dnes to již nebude,
ani zítra,
ani příští týden,
ani za měsíc,
ani za rok,
ani v tomto životě,
ani v příštích inkarnacích.
Zítra to však zkusím znovu.
Opět, a opět...
...lehce ji pohladím po šíji,
jen tak jemně,
hřbetem ruky...