Zvrásněné jako mozek génia

Pravobřežní vysoké útesy se tyčí
nad Velkou řekou, pod velkou Prahou,
zvrásněné hluboce jako mozek génia,
vyhlídky k obzorům jsou oku potěchou.

Častokrát kolem, kolem projíždím,
a úbočí, jako rydlem gigantickým, rytá
do těla krajiny zkoumám a objevuji,
jako magnet přitahuje ta řeka, dole rozlitá.

Z Máslovic až k přívozu, od Červené,
kol Velkého vrchu k lomu pod Kazatelnu,
od čerta k ďáblu, Do Čertovky jedu,
vpravo Pravý Hradec minu.

Od Černé skály, nebo přes Šulkovnu,
podél potoka, jež svádí k přemýšlení,
od Pěkné Nad řekou, cik cak, to řežu,
či údolím, kolem kočičárny pro zkrášlení.

Od skautské mohyly a slibového místa,
přes hradiště Zámka k dynamitce.
Od Špičky Ve stráni, potokem, Drahání,
od Kostoprďáku až na Zámky – vyhlídce.

Ze hřbitova chovanců srázem do Zámků,
Studenou až k útulku, haf haf, ách,
od podhorských vyhlídek na tříkrálku,
řítím se nad sráz hradiště Na Farkách.

Palírkou, kol pomníku legionáře Sedmíka,
pod vinicí myší dírou k Trojskému zámku,
Od Havránky, kol třešňovky, k Rybářům,
kde kdys ostrov byl, je vidět i Jabloňku.

Projíždím a objevuji ty vrypy v krajině,
až na samé hrany útesů s kolem najíždím,
a občas, v těch světa krás, myšlenku mám,
tak hříšnou, jak jedu dál a nebrzdím...