Mlha

Jen vlastní zvon lodní varování dává,
ten zvon, jenž v šalupě mé vratké bije,
před ní, jež v oxodromu se přišourává,
a souostroví Naděje dovedně teď skryje.

Mlha tak hutná, kde ona, nevejde se víc,
vědomí a paměť leptá, v kam až proniká,
až zvedne se, v oceánu času nezůstane nic,
nezbydou ostrovy k objevení, a svět zaniká.

Zpráchniví koráb křehký v mlze všeleptavé,
prost již tíže nákladu vůle a sebevědomí,
a zbaven v mlhozmaru štěstěny přelétavé,
klesne na samé dno v bahno nevědomí.