Jako prchavý Vrána

Mám to!
Mám to taky!
Mám to jako prchavý vrchní!
Choroby to snad znaky?
Někde hluboko je to ve mne.
Co je to za příznaky?
Lomcuje to se mnou tvrdě,
až přechází zraky.
Nejde se toho nijak zbavit!
Je prokletí to nějaký?
Pánové, chlapi, soumužové,
máte to taky?

Ten divný, prapodivný vnitřní zrak,
vida dívky, ženy, ba, už i babči,
ať jsou, kde jsou, já vidím je jen tak,
ať jsou v zimě v kožíšku zachumlaný,
či na hřišti v dresu, vidím já je nahatý,
vojandy v maskáčích, soudkyně v taláru,
tramvajačky kudrnatý, cukrářky buclatý,
v bílém plášti lékařky, v zástěře kuchařky
studentky okatý i důchodkyně hubatý,
v pytli od brambor se schovat můžou,
snad i za rubáš vidím smrtce zubatý,
v uniformě policistky, ošklivé feministky,
dokonce političky, všechny vidím hambatý!

Snad řeknete si:
co by za to jiný dal.
Však já se toho břímě chci již zbavit,
už nemohu dál...